Článek
Dlouho jsem si myslela, že ji má. Studovala jsem, pracovala, neflákala se. Nečekala jsem, že mi někdo něco dá zadarmo. Po večerech jsme si s partnerem povídali o tom, jaké by to bylo mít vlastní byt. Ne hned dům, žádné přehnané ambice. Dvě místnosti, balkon nebo alespoň okno do dvora, kde nebude celý den hluk. Místo, kam se vracíš a máš pocit, že patříš sám sobě.
Spočítali jsme si to. Kolik máme našetřeno, kolik zvládneme měsíčně odkládat, jaké by byly splátky. Čísla nevypadala ideálně, ale ani zoufale. Všude se přece říká, že mladí mají začít co nejdřív, že kdo čeká, prohraje. Tak jsme sebrali odvahu a šli se poradit. Ne proto, abychom slyšeli pochvalu, spíš abychom věděli, na čem jsme.
Seděli jsme naproti cizímu člověku v kanceláři, kde všechno působilo klidně a profesionálně. Usmíval se, mluvil vlídně, nabízel kávu. A pak začal vysvětlovat. Nejspíš to myslel dobře, aspoň tak to znělo. Že dnes je situace složitá. Že ceny nemovitostí jsou vysoko. Že banka musí být opatrná. Že naše příjmy nejsou špatné, ale nestačí. Že bychom potřebovali víc. Výrazně víc.
Najednou jsme se přestali cítit jako dospělí lidé, kteří si přišli zařídit vlastní život. Připadala jsem si jako dítě, kterému někdo trpělivě vysvětluje, že si přeje něco, na co prostě nemá nárok. Že realita je jinde. Že bychom měli být vděční aspoň za to, co máme. Nájem, práci, střechu nad hlavou. Co bychom vlastně chtěli víc.
Cestou domů jsme mlčeli. Každý jsme si to přebírali po svém. Mně v hlavě pořád dokola běžela ta věta, že na to nemáme. Ne že by to nešlo teď, ale že to nejde vůbec. Ne s těmi čísly, ne s tímhle životem. Jako by nám někdo sebral právo plánovat dál než na příští výplatu.
Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív nepřipadaly důležité. Jak často se mluví o zodpovědnosti a šetření, ale málokdy o tom, co se stane, když i to nestačí. Jak se pořád říká, že každý je strůjcem svého štěstí, jenže některé startovní čáry jsou zjevně hodně daleko od sebe. A že nestačí chtít a makat, když systém nastaví laťku tak vysoko, že na ni nedosáhneš ani na špičkách.
Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jsme udělali něco špatně. Jestli jsme si neměli vybrat jinou práci, jiný obor, jiný život. Jestli jsme neměli riskovat víc, vydělávat víc, myslet víc na peníze a míň na smysl. Najednou se i obyčejná radost z plánů změnila v pochybnosti.
Nejhorší nebylo ani to, že jsme byt nekoupili. Nejhorší byl ten pocit, že někdo jiný rozhodl, co je pro nás realistické. Že nám bylo sděleno, kde je naše místo. Že budoucnost, kterou jsme si kreslili, není pro lidi jako my. Ne proto, že bychom byli nezodpovědní nebo líní, ale proto, že jsme prostě průměrní. A průměr už dnes nestačí.
Od té doby o budoucnosti mluvíme opatrněji. Nechceme si ji přestat představovat, ale děláme to tišeji. Bez velkých slov, bez jasných obrysů. Spíš ve formě drobných přání než plánů. Naučili jsme se počítat s tím, že některé věci možná nikdy nepřijdou. Ne proto, že bychom se o ně nesnažili, ale proto, že nám někdo vysvětlil, že na ně nemáme.
A přesto se v tom všem snažím nezahořknout. Říkám si, že hodnotu člověka neurčuje hypotéka ani vlastnický list. Že domov není jen byt, ale i vztahy, klid a pocit, že nejsi sám. Ale někde hluboko ve mně zůstává ta pachuť. Ten tichý vztek a smutek nad tím, že budoucnost, kterou jsme plánovali po svém, nám někdo přepsal cizími čísly.
Možná se jednou něco změní. Možná budeme mít víc, nebo se systém posune. A možná ne. Teď žijeme tady a teď, v nájmu, s plány opatrně složenými v šuplíku. A snažíme se nezapomenout, že i když nám někdo řekl, že na budoucnost nemáme, pořád máme jeden druhého. A to je zatím to jediné, co nám nikdo vzít nemůže.
