Článek
Bylo to jedno z těch obyčejných odpolední, kdy člověk spěchá, v hlavě má vlastní starosti a okolí vnímá spíš periferně. Šla jsem z práce, myšlenkami už u večeře a všeho, co mě doma čeká. Na schodech u podchodu jsem si všimla maminky s kočárkem. Stála tam nerozhodně, dívala se nahoru a dolů, jako by zvažovala, jestli to zvládne sama. Na chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se automaticky vrátila a zeptala se, jestli můžu pomoct.
Poděkovala, usmála se a společně jsme kočárek zvedly. Nebylo to nic hrdinského, pár schodů, chvilka námahy. Přesně ten typ situace, kterou člověk udělá spíš ze zvyku než z pocitu, že koná něco výjimečného. V duchu jsem si říkala, že to mám za minutu hotové a půjdu dál.
Jak jsme ale stoupaly, začala mluvit. Ne nejistě, ne vtíravě. Prostě tak, jako když má někdo potřebu něco pustit ven.
Řekla mi, že je na dítě sama. Že se nedávno přestěhovala a nikoho tu vlastně nezná. A že tohle je dnes už třetí kočárek, se kterým jí nikdo nepomohl. Neříkala to vyčítavě, spíš konstatujícím tónem, jako by popisovala počasí. Že si už zvykla. Že se naučila počítat s tím, že si musí poradit sama, i když někdy sotva stojí na nohou.
Najednou mi došlo, že nejde o ty schody. Nejde ani o kočárek. Jde o tu tichou únavu, kterou v sobě lidi nosí a kterou si málokdy dovolí říct nahlas. Poslouchala jsem ji a připadala si zvláštně rozpačitě. Jako bych se omylem dotkla něčeho hodně osobního, aniž bych o to původně stála.
Když jsme byly nahoře, znovu mi poděkovala. Tentokrát trochu jinak. Ne za pomoc, ale za to, že jsem se zastavila. Že jsem se zeptala. „Většinou lidé raději koukají jinam,“ řekla tiše. A pak dodala, že jí to připomnělo, že na světě pořád někdo je.
Chvíli jsem tam stála a nevěděla, co říct. Měla jsem chuť odpovědět něco povzbudivého, chytrého, ale žádná věta mi nepřišla dostatečná. Tak jsem se jen usmála a popřála jí hezký den. Až když jsem se rozešla, došlo mi, jak málo někdy stačí a jak velký to může mít dopad.
Cestou domů jsem na to pořád myslela. Na to, jak často si říkáme, že nemáme čas. Že spěcháme. Že toho máme dost sami. A přitom někdy stačí jen nezrychlit krok. Nezvednout oči od země až ve chvíli, kdy už je pozdě.
Neudělala jsem nic výjimečného. Vím to. Ale ta věta, kterou mi po cestě řekla, mi připomněla něco, na co občas zapomínám. Že i úplně cizí člověk může na chvíli sehrát roli, kterou jinde supluje rodina, partner nebo přátelé. A že obyčejná pomoc nemusí být hrdinství, aby měla smysl.
Od té doby se snažím víc dívat kolem sebe. Ne proto, abych zachraňovala svět. Ale proto, že nikdy nevíš, kdo zrovna stojí na svých vlastních schodech a přemýšlí, jestli to ještě zvládne sám.
