Článek
K sousedům jsem šla poprvé. Přistěhovali jsme se teprve před měsícem a chtěla jsem udělat dobrý první dojem. Upekla jsem koláč, oblékla si něco pohodlného a doufala, že půjde o nenucené setkání lidí, kteří si prostě chtějí popovídat. Obyčejné lidské přijetí, nic víc. Otevřela mi paní domu, která působila přátelsky, a tak jsem si v tu chvíli říkala, že to bude v pořádku.
Všechno se změnilo, sotva jsem si sedla ke stolu. Její muž se vrátil z vedlejší místnosti, podal mi ruku a hned začal mluvit. Nejprve jsem si myslela, že si jen ulevuje po těžkém týdnu, ale tón, kterým o své rodině mluvil, mě zarazil. Každé jeho slovo bylo naplněné pohrdáním a já nevěděla, jestli slyším dobře. Seděla jsem tam jako přikovaná a čekala, jestli to byla jen nepovedená nadsázka.
Muži evidentně dělalo dobře, když mohl někoho shazovat. Vyprávěl, jak se jeho bratr o nic nesnaží, jak je sestra neschopná a matka mu prý jen překáží. Mluvil o nich jako o lidech, kteří nemají žádnou hodnotu. Přitom jsem viděla, že jeho žena sedí proti němu a snaží se tvářit, že je všechno v pořádku. V jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidnilo. Jako by byla zvyklá, že takhle doma probíhají běžné rozhovory.
Čím víc pokračoval, tím víc jsem měla pocit, že jsem se ocitla mezi lidmi, kterým je cizí jakýkoli respekt. Nešlo o drobné rodinné neshody, se kterými se někdy potýkáme všichni. Šlo o čistý výsměch a snahu dát ostatním najevo, že jsou méně než on. V jeho hlase nebyla ani stopa po lásce nebo empatii. Jen povýšenost a skoro až radost z toho, že může své nejbližší pomlouvat před cizím člověkem.
Jeho žena se mě snažila vtáhnout do hovoru, ale nevěděla jsem, co na to říct. Nemám ráda pomlouvání a už vůbec nemám ráda, když někdo haní vlastní rodinu. Takhle přece mluví lidé, kteří nikdy nepochopili, co znamená držet při sobě. Zvedal se ve mně zvláštní neklid a věděla jsem, že tam nevydržím dlouho. Když muž začal popisovat, jak se s bratrem nebaví už roky a že mu to vlastně vyhovuje, něco ve mně prasklo.
Uvědomila jsem si, že sedím u stolu s člověkem, který by se stejně snadno obrátil i proti mně. Stačilo by, aby mu něco nevyhovovalo, a byla bych další na seznamu těch, které označí za neschopné nebo nedostatečné. V tu chvíli jsem se rozhodla odejít. Nehlasně, bez dramat. Prostě jsem se zvedla, omluvila se, že se necítím dobře, a odešla ke dveřím.
Na chodbě jsem cítila zvláštní směs úlevy a smutku. Mrzelo mě, že setkání dopadlo takhle, ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala správnou věc. Nechci trávit čas s lidmi, kteří se vyžívají v tom, že ponižují vlastní blízké. Když jsem zavřela dveře svého bytu, připadala jsem si lehčí. Jako bych tím krokem chránila nejen sebe, ale i svou představu o tom, jak mají lidé spolu mluvit.
Od té doby se sousedé ještě několikrát snažili navázat kontakt, ale já se držím zpátky. Nechci se stát součástí prostředí, které mi není vlastní. Někdy stačí krátká chvíle, pár vět od cizího člověka, aby nám ukázal, kdo skutečně je. A já jsem ten večer pochopila všechno, co potřebuju vědět.
