Článek
Říkala jsem si, že udělám něco jednoduchého, ale dobrého. Klasickou domácí večeři, kterou má většina lidí ráda. Nakoupila jsem maso, zeleninu, vymyslela dezert a těšila se, že se ukážu jako dobrá hostitelka. Jenže realita byla úplně jiná.
Večer nadešel a švagrová dorazila. Pozdravily jsme se, usadila se v obýváku a já nosila na stůl pohoštění. V tu chvíli mi oznámila, že na domácí kuchyni má alergii. Nejdřív jsem si myslela, že jde o vtip, protože kdo by mohl být alergický na domácí jídlo? Jenže ona to myslela smrtelně vážně. Prý jí domácí jídlo nechutná, necítí se po něm dobře a raději jí jen to, co je z restaurace nebo z fast foodu. Zůstala jsem stát s pekáčem v ruce a nevěděla, co na to říct.
Nešlo mi do hlavy, jak se někdo může vyhýbat domácí kuchyni. Vždyť na tom vyrostla většina z nás. Brambory s máslem, polévka od maminky, buchty od babičky. Je to nejen o chuti, ale i o rodinné tradici, o pocitu domova. A ona to smetla ze stolu s tím, že na domácí vaření má „alergii“. Bylo to tak absurdní, až jsem měla chuť se rozesmát, ale v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. Seděla jsem s připraveným jídlem, do kterého jsem vložila čas a energii, a ona se ho ani nedotkla.
Samozřejmě jsem nechtěla dělat scény, tak jsem jí nabídla, že jí aspoň udělám čaj a že můžu objednat pizzu, když jí domácí jídlo vadí. Přikývla a tvářila se spokojeně, zatímco já se cítila jako největší hlupák. Pizzu jsem nakonec opravdu objednala, ale celou dobu ve mně hlodal pocit, že tohle není normální. Nešlo o to, že bych jí nedopřála, aby si dala, na co má chuť. Šlo o to, že mi znehodnotila veškerou snahu, kterou jsem vložila do přípravy.
Večeře tím pádem nebyla tak příjemná, jak jsem si představovala. Místo uvolněného povídání jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. A přitom to nebyla moje vina. Kdo jiný by čekal, že někdo odmítne domácí jídlo a bude tvrdit, že mu dělá zle? Když se na to podívám zpětně, došlo mi, že to není o alergii, ale spíš o pohodlnosti nebo o nějaké zvláštní představě, že jídlo z restaurace je něco víc. Jenže pro mě je domácí jídlo naopak symbolem péče a vztahu.
Od té doby jsem se jí začala vyhýbat. Ne že bych ji nesnášela, ale nechci znovu zažívat ten trapný pocit, kdy se snažím udělat radost a místo toho se dozvím, že moje snaha je k ničemu. Rodinné vztahy jsou někdy komplikované samy o sobě, a když se do toho ještě přidají takovéhle výstřelky, člověk rychle ztratí chuť se snažit. Nečekám, že mě bude někdo vychvalovat do nebe, ale alespoň základní vděk a slušnost by měla být samozřejmostí.
Když dnes někde slyším slovo alergie, vzpomenu si na tuhle historku. Je rozdíl mezi tím, když někdo opravdu nemůže jíst určité potraviny, protože by mu to způsobilo zdravotní problémy, a mezi tím, když si někdo vytvoří vlastní výmluvu, aby se vyhnul věcem, které prostě nechce. Švagrová to pojala tak, že se prostě nebude dotýkat ničeho, co není z krabičky z restaurace. Jenže pro mě to není alergie, ale spíš neúcta k lidem, kteří se snaží.
A tak jsme se postupně přestaly vídat. Ona možná ani nechápe proč, ale já mám jasno. Nechci sedět u stolu s někým, kdo si neváží mého času ani práce. A jestli někdo dokáže zkazit večer pouhou větou, že má „alergii na domácí kuchyni“, tak ať si klidně zůstane u svého fast foodu. Já si raději sednu s lidmi, kteří si dají obyčejný guláš nebo bramborák a řeknou, že jim chutnalo. To je pro mě totiž ta pravá radost.
