Článek
Aspoň jsem si to tehdy myslela. Jenže teď, po roce a půl, sedím v tramvaji v osm večer, s hlavou jak balón, a přemýšlím, kde přesně se to pokazilo. První týdny byly super. Všechno bylo nové, chtěla jsem se ukázat. Nosila jsem oblečení z jejich kolekcí, zůstávala jsem v práci klidně do šesti, protože jsem věřila, že to tak má být.
Že když do něčeho dáváš energii navíc, vrátí se ti to. Jenže pak se to stalo samozřejmostí. Místo „děkuju, že jsi tady dýl“ se začalo říkat „ještě doděláš tohle, že jo?“ a „tohle potřebuju mít zítra ráno na stole“. A já jsem kývala. Pořád. Protože jsem nechtěla být ta, co se vymlouvá. Nechtěla jsem zklamat.
Šéf je ten typ člověka, který má neustále nasazený úsměv, ale za tím úsměvem cítíte tlak. Není zlý. Nepřekračuje hranice ve stylu křiku nebo otevřených výhrůžek. Ale má v sobě tu schopnost přimět vás, abyste si mysleli, že všechno musíte. Že když něco nestíháte, je to vaše chyba. Že když jdete domů v šest, jste málo angažovaní. A že když se zeptáte na přesčasy, tváří se, jako byste právě rozbili nějaké kouzelné kouzlo.
Začala jsem si všímat, že domů chodím bez energie. Že mě přestalo bavit všechno, co mě dřív naplňovalo. Když jsem si večer pustila seriál, usnula jsem po deseti minutách. Přestala jsem chodit cvičit, protože na to prostě nezbyla síla. V pátek jsem měla pocit, že sobota je jen taková přestupní stanice k neděli, a ta je už rovnou začátkem dalšího kolotoče. V pondělí ráno mi bylo na zvracení. Doslova. Ne symbolicky. Opravdu mi bývalo špatně.
Když jsem to zkusila naznačit, přišla klasická reakce: „Tak to si to musíš líp zorganizovat.“ Anebo: „Všichni jedeme naplno, musíš si zvyknout.“ Nebo dokonce: „Tvoje generace není zvyklá na tlak.“ A pak ten pohled. Jako když zklamete někoho, komu jste věřili. Jenže já neměla pocit, že zklamávám. Měla jsem pocit, že se ztrácím. A že nikdo nevidí, co se děje.
Začala jsem si psát, kolik hodin měsíčně vlastně odpracuju. A když jsem to pak srovnala s výplatou, došlo mi, že realita má od „práce snů“ dost daleko. Kamarádky se divily, že to vůbec držím. Ale ony neviděly ten lesk na začátku. To nadšení. Ten příslib, že tady můžu růst, tvořit, patřit někam, kde se dějí zajímavé věci. Jenže za ten rok a půl jsem nedostala ani jedno konkrétní ocenění. Jen další úkoly. Ještě víc odpovědnosti. Ještě víc tlaku. A méně dechu.
Nejhorší je, že jsem začala pochybovat sama o sobě. Jestli nejsem moc slabá. Jestli nejsem rozmazlená. Jestli bych to „měla dát“. Četla jsem články o vyhoření a připadala si směšně – vždyť mi není ani pětadvacet. Jenže všechno to sedělo. Neustálé myšlenky na práci, neschopnost se odpojit, únava i při spánku, podrážděnost, vnitřní vyčerpání. A to jsem přitom „měla všechno“. Dobrou práci, pěknou kancelář, kolegy, co si tykají. Všechno kromě prostoru být člověk.
Napsala jsem to mámě. Poprvé jsem jí přiznala, že nejsem v pohodě. Čekala jsem, že mi řekne, ať zatnu zuby, že práce prostě není vždycky růžová. Ale ona mi jen odepsala: „Iveto, nejsi stroj. A když ti práce bere víc, než dává, je čas přestat ji omlouvat.“ Rozbrečela jsem se. Úplně obyčejně. V tramvaji. Mezi lidmi.
Začala jsem přemýšlet, proč to děláme. Proč tak dlouho vydržíme v něčem, co nám ubližuje. A myslím, že je to tím, jak jsme byli vychováni. Že když máš práci, máš být vděčný. Že práce definuje tvoji hodnotu. A že úspěch je, když nemáš čas na nic jiného. Jenže já už nechci žít pro excelovou tabulku. Nechci mít tělo napjaté jako strunu, jen proto, že „je uzávěrka“. Nechci být ta, která je ochotná se vyčerpat až na dřeň, protože „je to cool značka“.
Nevím ještě, co bude dál. Nechci utéct bez plánu. Ale zároveň cítím, že jestli něco nezměním, ztratím sama sebe. A to mi za to nestojí. Mít práci snů je hezká věc. Ale když se z toho snu stane noční můra, je lepší se probudit. I když to bolí. I když se bojíte. Protože i strach je menší, než žít život, ve kterém přestáváte být sami sebou.
