Článek
Když jsme odjížděli, panovalo v autě nadšení. Děti zpívaly svoje písničky, žena plánovala procházky a já se upínal k myšlence, že jen co dorazíme na chatu, všechno se uklidní. Cesta probíhala překvapivě hladce a já si při každém kilometru myslel, že jsme konečně udělali něco správně. Rok byl náročný a zasloužili jsme si alespoň pár dnů jen spolu. Měl jsem pocit, že hory naši energii spraví. Jenže už při příjezdu jsem ucítil první napětí.
Pod chatou jsme zastavili v nejhorším možném okamžiku. Děti se začaly hádat o to, kdo vystoupí první, žena hledala rukavice a já si uvědomil, že jsem nechal doma nabíječku na lyžařské boty. Snažil jsem se situaci zlehčit, ale nikomu do smíchu nebylo. Při vybalování nám mrzly ruce a všechno, co v kufru potřebujete najít jako první, je samozřejmě úplně vzadu. Uvnitř chaty byla zima, než se kamna rozhořela, trvalo to skoro hodinu.
Když jsme vyšli poprvé na svah, věřil jsem, že to bude ten moment, kdy se všechno otočí. Jenže děti se bály sjet i ten nejkratší úsek, žena byla nervózní z davu lidí a já jsem zjišťoval, že jsem z formy víc, než jsem si připouštěl. Padal jsem, funěl jsem a několikrát jsem musel předstírat, že si jen upravuji vázání, abych popadl dech. Na oběd jsme dorazili promočení a unavení. Atmosféru nezlepšil ani přeplněný bufet, kde jsme na jídlo čekali skoro půl hodiny.
Odpoledne se nálada ještě zhoršila. Dceru bolela noha, syn odmítal pokračovat a žena se mě ptala, proč jsme sem vlastně jeli. Stál jsem tam s helmou v ruce a díval se na zasněžený kopec, který měl být symbolem našeho odpočinku. Místo toho působil jako nepřekonatelná překážka, která nám všem připomínala, že tahle idylka se nekoná.
Když děti konečně usnuly, seděl jsem v tichu u malých kamen a snažil se pochopit, proč nás první den tak semlel. Uvědomil jsem si, že jsem měl přílišná očekávání. Doufal jsem, že změna prostředí vyřeší vše, co jsme během roku nestíhali a odkládali. Věřil jsem, že hory nás zase spojí. Místo toho ale vyplavilo na povrch všechno, co jsme přehlíželi.
Díval jsem se na svou ženu, která už neměla sílu se ani hádat, a došlo mi, že jsme oba vyčerpaní. Nejen z práce, ale i z neustálého balancování mezi povinnostmi, dětmi a snahou neztratit sami sebe. Hory nám to neulehčily. Jen nám nastavily zrcadlo.
Ráno jsem vstal dřív než ostatní a chvíli jsem se díval z okna na zasněžené stromy. Došlo mi, že jestli chceme tyhle dny přežít, musíme přestat honit dokonalý zážitek. Nechat děti jít vlastním tempem. Dovolit si být unavení. Nesnažit se za každou cenu naplnit plán, který jsem si vysnil jen já.
A tak jsme zvolnili. Zrušili jsme odpolední lyžování a šli se jen projít. Děti najednou nebyly protivné, žena se usmívala a já cítil, že to napětí konečně povoluje. Nebyla to ta dovolená, jakou jsem si představoval. Ale byla skutečná. Možná jsme nepotřebovali zdolat svahy. Možná jsme potřebovali jen na chvíli vypnout a připustit, že někdy věci nejdou podle nás.
A když jsme se vraceli k chatě, poprvé jsem měl pocit, že to zvládneme. Stačilo jen přestat bojovat s představou dokonalého dne a začít žít ten skutečný.
