Článek
Letos jsme se rozhodli uspořádat větší grilování u nás doma. Zahrada to umožňuje, počasí nám přálo a chuť na něco dobrého na ohni byla víc než velká. Nakoupili jsme maso, zeleninu, připravili marinády a doufali, že se akce vydaří. Já osobně jsem se na to těšila i proto, že jsem si dala práci s tím, aby maso bylo dobře naložené. Zkoušela jsem nový recept, který mi doporučila kolegyně, a byla jsem zvědavá, jestli bude mít úspěch.
Když hosté začali přicházet, atmosféra se rychle rozproudila. Děti pobíhaly po zahradě, někdo si otevřel pivo, jiný sklenku vína, a zatímco se lidé bavili, já jsem se snažila mít všechno pod kontrolou. Rozdělit maso, nachystat gril, postarat se, aby se každý cítil dobře. Bylo to příjemné a zároveň trochu náročné, ale v dobrém slova smyslu. Když jsem pak přinesla první várku masa na stůl a každý si začal nabírat, čekala jsem, co na to řeknou. Po chvíli se objevila první slova chvály. Že je to prý výborné, krásně propečené, šťavnaté, a že marináda je tak akorát výrazná. To člověka samozřejmě potěší. Vaření a příprava jídla pro ostatní je často o nervy, protože nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne, a když se vám dostane uznání, hned to stojí za to. Byla jsem pyšná, že se to povedlo, a těšilo mě, že to hostům chutná.
Jenže pak se ozval jeden soused, který měl potřebu se k věci vyjádřit trochu jinak. Seděl opodál, zrovna si kousl do kousku masa a prohlásil nahlas, že je sice dobré, ale že je jasné, že moje maso by tak šťavnaté nikdy nebylo. V první chvíli jsem myslela, že to má být vtip, tak jsem se pousmála a čekala, že dodá něco, co ten tón odlehčí. Jenže on pokračoval a vysvětloval, že ženské prostě maso připravit neumí, protože to je práce chlapa, že to má být pořádná chlapská ruka u ohně a že ženská k tomu patří jen tak na okrasu. To už mi úsměv ztuhl na rtech.
Všichni u stolu trochu znejistěli. Někteří se snažili odvést řeč jinam, jiní se tvářili, že to neslyší, ale já jsem to cítila jako políček. Maso jsem dělala já, marinovala jsem ho já, hlídala na grilu já, a on měl tu drzost tvrdit, že by moje nikdy nebylo takové, jaké právě chválili ostatní. Bylo to absurdní, ale v tu chvíli mi do smíchu rozhodně nebylo. Připadalo mi to nefér a ponižující.
Přemýšlela jsem, proč to vůbec řekl. Možná chtěl vypadat zajímavě, možná si potřeboval zvýšit ego, možná prostě jen neumí mlčet. Ale co mě zaráží víc, je ta samozřejmost, s jakou někteří lidé pořád ještě vnímají, co je ženská a co mužská práce. Vždyť jsme se sešli proto, abychom se bavili, najedli a užili si odpoledne. Proč to někdo musí kazit hloupými poznámkami? Copak je tak těžké uznat, že i žena může připravit maso na grilu tak, že chutná skvěle?
Nedala jsem na sobě znát, jak moc mě to zasáhlo. Jen jsem klidně řekla, že maso je moje práce od začátku do konce, a že pokud mu nechutná, nemusí jíst. Někteří hosté se pousmáli, jiní mě podpořili a dodali, že chutná výborně. Soused se pak raději stáhl a už to nekomentoval, ale ve mně to zůstalo. Když si na to vzpomenu zpětně, pořád cítím takový zvláštní mix pocitů. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem to ustála a nenechala si pokazit náladu, na druhou mě mrzí, že se vůbec něco takového muselo stát.
Možná si řeknete, že to nic není. Jedna hloupá poznámka, která nestojí za řeč. Jenže právě z takových maličkostí se skládají větší problémy. Dokud budou lidé přesvědčení, že ženy něco nezvládnou jen proto, že jsou ženy, a muži si budou myslet, že mají automaticky navrch, těžko se budeme posouvat dál. Tohle už není o mase na grilu, tohle je o respektu. O tom, že když někdo něco udělá dobře, zaslouží si uznání bez ohledu na pohlaví. A že když už nic jiného, tak je aspoň slušnost mlčet, pokud nemáte co hezkého říct.
Zahradní grilovačka se nakonec i přes tenhle moment povedla. Hosté odcházeli spokojení, děti si pohrály, soused se už neozval. Ale pro mě to byla připomínka, že i v běžných situacích, kdy jde jen o společné jídlo a pohodu, se ukazují věci, které jsou ve společnosti zakořeněné. A že se s nimi setkáte tam, kde byste to nečekali. Klidně i u obyčejného kousku masa na grilu.
Nakonec si říkám, že ať si kdo chce říká, co chce. Důležité je, že to chutnalo, že jsme si to užili a že se nenecháme rozhodit hloupými poznámkami. Jen mě občas napadá, kolik takových lidí kolem nás chodí a myslí si podobné věci. A pak se ptám sama sebe: vážně je tohle normální?
