Článek
Já jsem si prošla tím vším, mnohokrát jsem to chtěla vzdát, ale něco mě vždycky drželo nad vodou. Byla to představa, že jednoho dne zazvoní telefon a já uslyším: „Máme pro vás dobrou zprávu.“ Ten den skutečně přišel a já byla v sedmém nebi. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že hned vzápětí přijde ledová sprcha. A co bylo nejhorší, způsobila ji osoba, od které bych to nikdy nečekala.
Práce, kterou jsem si vysnila, byla v oboru, kterému jsem věnovala několik let studia i brigád. Nebyl to žádný zlatý důl, žádný plat snů, ale pozice, která dávala smysl a měla pro mě hodnotu. Už když jsem procházela přijímacím řízením, cítila jsem, že tohle je ono, že jsem konečně tam, kde chci být. Když mi po týdnech čekání zazvonil telefon a zazněla ta kýžená slova o přijetí, rozplakala jsem se. Byly to slzy štěstí, pýchy a obrovské úlevy. Cítila jsem, že všechna ta léta dřiny a nejistoty stála za to. A večer jsem to samozřejmě chtěla sdílet s tím, kdo je mi nejbližší.
Věřila jsem, že moje radost bude i jeho radostí. Že budeme spolu slavit, že mě obejme a řekne, jak je na mě pyšný. Jenže místo toho se mi dostalo reakce, která mě naprosto odzbrojila. Místo radosti přišla lhostejnost a nakonec i něco, co jsem nečekala – výčitky. Prý to není vhodná práce, že budu pořád v jednom kole, že se nestihnu věnovat rodině, že to není perspektivní a že jsem měla hledat něco „lepšího“. Čekala jsem podporu, ale místo toho jsem měla pocit, že se mě někdo snaží stáhnout zpátky, jen abych náhodou nevyrostla.
Každý den přišel s nějakou výtkou. „A to budeš vstávat takhle brzo?“ nebo „Kolik tě za to vlastně budou platit, vždyť to sotva pokryje náklady.“ Nejprve jsem to brala s nadhledem, myslela jsem, že si zvykne, že to je jen šok z nové situace. Jenže čím víc jsem se těšila na nástup, tím víc jsem cítila, že on dělá všechno proto, aby mi to znechutil. Dokonce to došlo tak daleko, že začal otevřeně mluvit o tom, že bych měla tu práci odmítnout, že prý ještě nic nepodepisuju, a tak se dá couvnout. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde o starost, ale o něco jiného. Možná strach, možná závist, možná pocit, že mu utíkám mezi prsty.
Byla jsem v obrovském vnitřním rozporu. Na jednu stranu jsem měla radost, že si splním sen, na druhou mě trápilo, že mě nejbližší člověk nepodporuje. Místo oslavy doma panovalo napětí. Každý můj nadšený komentář k nové práci se obrátil v hádku. Říkala jsem si, jestli má cenu jít proti němu, jestli to zvládnu, když nebude stát při mně. Ale pak jsem si uvědomila, že jestli to teď vzdám, vzdám se sama sebe. A to bych si nikdy neodpustila.
Nástupní den jsem byla nervózní, ale i odhodlaná. Věděla jsem, že to nebude jednoduché – nová práce, noví lidé, nové prostředí. Ale ještě těžší bylo přijít domů a čelit tomu tichu a chladnému pohledu. Zatímco kolegové gratulovali a vítali mě s úsměvem, doma jsem se cítila jako někdo, kdo udělal něco špatného. Přitom jsem neudělala nic jiného, než že jsem šla za svým snem.
Jestli má člověk tolerovat, že ho nejbližší shazuje a hází mu klacky pod nohy. Jestli láska a blízkost opravdu znamenají podporu jen tehdy, když děláme to, co si přeje ten druhý. Odpověď ve mně zrála pomalu, ale jistě. Ať už je důvod jeho chování jakýkoli, moje cesta je moje. A kdo mě miluje, měl by to respektovat.
Dnes už vím, že se nenechám odradit. Moje práce je něco, co mi dává smysl a naplňuje mě. Bolest z toho, že mě nepodpořil člověk, kterého jsem považovala za nejbližšího, ve mně sice zůstane, ale zároveň mi dala cennou lekci. Nemůžu čekat, že moje štěstí bude vždy i štěstím někoho jiného. Ale můžu čekat, že si za svým půjdu, i kdybych na to měla jít sama.
A tak jsem v té své vysněné práci. Každý den má svoje výzvy, někdy jsem unavená, někdy se mi nedaří. Ale když se ohlédnu zpátky, jsem hrdá, že jsem to nevzdala. Že jsem nepodlehla tlaku a nevyměnila svůj sen za pohodlí někoho jiného. A i když mě to stálo hodně slz a pochybností, stojí to za to. Protože tohle je můj život a moje rozhodnutí.
