Článek
Přinesla jsem mu dárek jen tak a do dneška mě mrzí, že jsem u toho vůbec byla. Věřila jsem, že ho pobaví, ale nakonec jsem tam seděla před jeho rodinou a přála si zmizet. Bylo to pár vteřin, které mi připomněly, jak tenká je hranice mezi nevinným gestem a trapasem, na který se nezapomíná.
Když jsme s Martinem spolu teprve pár měsíců, člověk pořád tápe, kde je hranice humoru a co už může být moc. Měla jsem pocit, že ho znám dost. Smějeme se stejným věcem, rozumíme si a já měla radost, že do mého života po letech přišel někdo, s kým mě baví i obyčejné dny. To odpoledne jsem mu chtěla udělat radost. Ne narozeniny ani výročí. Jen pocit, že na něj myslím a že mi na něm záleží.
V obchodě jsem sáhla po věci, která mě upřímně rozesmála. Slipy s nápisem Pán domácí služby. Připadalo mi to jako nevinný vtípek. Trochu bláznivý, trochu dvojsmyslný, ale rozhodně nic, co bych považovala za nevhodné. A hlavně jsem to brala jako něco, co se otevře v soukromí, ne mezi lidmi. Netušila jsem, že dárek si nechá až na návštěvu u rodičů.
V obýváku seděla celá rodina. Jeho rodiče, sestra s přítelem, dokonce i babička, která měla slabost pro komentáře bez filtru. Všichni popíjeli kávu a povídali si, když Martin s úsměvem vytáhl z tašky můj balíček. V tu chvíli jsem ještě pořád věřila, že si to nechá na později. Jenže on se do toho nadšeně pustil.
Rozbalil papír, odklopil víko a já viděla, jak se mu zastavil pohled. Nevydal ani zvuk, jen vytáhl kus látky. Barevné slipy a přes ně velký nápis, který snad svítil po celém obýváku. V tu chvíli bych nejraději vstala a odešla, jenže jsem seděla uprostřed pohovky a cítila, jak mi stoupá horko do tváří. Jeho sestra se uchechtla, maminka si odkašlala a babička pronesla něco o tom, že takové věci doma nikdy nevedli.
Martin se snažil situaci zachránit a usmál se, i když bylo vidět, že neví, jak reagovat. Podíval se na mě a já jen stěží zvedla oči. Nechtěla jsem, aby to chápal jako něco nevhodného. Chtěla jsem ho pobavit, ne ho uvést do rozpaků před těmi, na kterých mu záleží.
Byly to možná dvě minuty ticha a pár nucených úsměvů, ale připadaly mi jako věčnost. Ostatní se pak rychle vrátili k původnímu hovoru, jenže já to v sobě nesla dál. A snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Uvnitř jsem si ale předhazovala, že jsem měla lépe odhadnout situaci. A hlavně to dát jako překvapení večer, když budeme sami.
Když jsme šli domů, omluvil se mi, že balíček otevřel před všemi. Smál se tomu, ale zároveň se přiznal, že ho to zaskočilo. Já cítila úlevu, že jsme to dokázali brát s nadhledem. Zkušenost však zůstala. Člověk někdy chce druhému udělat radost a neuvědomí si, v jak citlivé chvíli se to může zvrtnout.
Dnes bych to udělala jinak. Dala bych mu dárek bokem a nechala na něm, jestli se tomu zasměje. Ale možná i díky téhle trapné chvilce dnes víme, že humor je krásná věc, pokud má své místo a čas. A že je lepší se smát spolu než před publikem, které na to není připravené.
