Článek
Naplánovala jsem to do posledního detailu. Vzala jsem si den dovolené, aby si ničeho nevšimla. Objednala jsem dort u malé cukrářky, která dělá přesně takové, jaké má ráda. Čokoládový, ne moc sladký, s malinami. Koupila jsem jí dárek, o kterém se jen tak mimochodem zmínila už někdy v zimě. Tehdy jsem si to uložila do hlavy a teď jsem měla pocit, že jsem byla skvělá máma, protože jsem si to pamatovala.
Dokonce jsem domluvila, že za námi večer přijede její nejlepší kamarádka. Tajně, bez jejího vědomí. Celé to mělo být překvapení. Měla jsem radost už jen z té přípravy. Byla jsem unavená, ale příjemně. Ten typ únavy, kdy víte, že to děláte pro někoho, koho milujete.
Když přišla ze školy, chovala se normálně. Trochu otrávená, jako většina puberťaček. Zavřela se v pokoji, hodila batoh na zem a ani se pořádně nezeptala, co bude k večeři. Nevadilo mi to. Říkala jsem si, že ještě netuší.
Večer jsem zapálila svíčky na dortu a zavolala ji do kuchyně. Měla jsem v sobě takové to tiché napětí, kdy se těšíte na reakci druhého člověka víc než na cokoliv jiného. Představovala jsem si úsměv, možná objetí. Možná jen obyčejné díky, které by mi ale stačilo.
Zastavila se ve dveřích a chvíli se dívala. Pak protočila oči.
Vážně? To je všechno?
Nejdřív jsem nechápala, jestli jsem slyšela správně. Smála jsem se, protože mi to přišlo absurdní. Řekla jsem něco ve smyslu, že snad žertuje. Ona ale ne.
Ten dort je trapný. A ten dárek jsem chtěla už před rokem. Teď už ho mají všichni. A kamarádka přijede až večer? To jsem si myslela, že tu bude hned.
Stála jsem tam s rukama položenýma na lince a najednou jsem měla pocit, že se mi špatně dýchá. Všechny ty hodiny plánování se během pár vteřin sesypaly. Cítila jsem se hloupě. Jako někdo, kdo se snažil až moc.
Řekla jsem jí, že mě to mrzí. Že jsem myslela, že ji to potěší. Odpověděla mi, že to není moje vina, ale že prostě čekala něco jiného. Něco víc.
Nevím, co přesně mě zlomilo. Jestli ta slova, nebo ten tón. Možná to, že jsem si uvědomila, jak moc jsme se minuly. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se člověk cítil úplně zbytečný.
Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si na postel a brečela. Tiše, aby to neslyšela. Připadala jsem si malá. Nepotřebná. Jako bych selhala v něčem zásadním, co se ani nedá přesně pojmenovat.
V hlavě mi běžely myšlenky, které bych si nahlas nikdy nepřiznala. Jestli jsem špatná máma. Jestli dělám málo. Jestli už jí vlastně nerozumím. Jestli jsem ztratila schopnost udělat jí radost.
Když za mnou později přišla, byla klidnější. Řekla, že to tak nemyslela. Že byla jen unavená a naštvaná ze školy. Objala mě, ale bylo to jiné. Opatrné. Jako by i ona cítila, že se něco pokazilo.
Ten večer jsme dort nakrájely a snědly ho skoro mlčky. Kamarádka dorazila, smály se spolu v pokoji a já seděla v kuchyni s hrnkem studené kávy. Poslouchala jsem jejich hlasy a říkala si, že tohle je asi ta chvíle, kdy se role začínají měnit. Kdy už nejsem středem jejího světa. A možná už ani tou, od které čeká pochopení.
Dneska, s odstupem pár dní, vím, že to nebylo jen o dortu ani o dárku. Bylo to o očekáváních. O tom, že jsem si vysnila reakci, která nepřišla. A že jsem zapomněla na to, že moje dcera není malá holčička, ale někdo, kdo se teprve učí pracovat se svými emocemi. Stejně jako já.
Přesto mě to bolelo. A asi ještě chvíli bolet bude. Protože některé rány nejsou vidět navenek, ale zůstávají někde hluboko. A připomenou se pokaždé, když se příště budete snažit udělat něco hezkého a budete se bát, že to zase nebude stačit.
