Článek
Uklidíte trochu víc než obvykle, koupíte něco lepšího k pití, napečete, a nakonec i oblečete slušnější tričko, protože přece nebudete před tchyní v teplákách. A i když se říká, že se s ní dá docela dobře vyjít, nikdy jsem se vedle ní necítila úplně uvolněně. Možná je to můj problém, možná její tón, možná ten věčně kritický pohled. Každopádně si na ni dávám víc pozor než na vlastní matku.
Tentokrát šlo o něco trochu výjimečnějšího. Slavili jsme totiž narozeniny mého muže, jejího syna. Bylo jasné, že pozvání přijme, i kdyby se jí nechtělo. Nenechá si ujít možnost „dojít popřát“ a zároveň zkontrolovat, jestli máme doma uklizeno, jestli děti náhodou nemají flek na triku a jestli je maso dostatečně propečené. Můj muž to bere s nadhledem. Prý je ráda, že může přijít, a stejně si vždycky najde něco, co okomentuje, tak co. Jenže když se na vás někdo dívá jako ostříž a šeptem si pod vousy komentuje, že „tohle teda za nás bylo jinak“, moc vás to v klidu nenechá.
Oběd jsem chystala od rána. Polévka, hlavní chod, salát, slavnostní ubrousky i ta sváteční sklenice, co se jinak nedává. Děti měly instrukce. Žádné křičení, žádné slovo na p, a hlavně, ať nikdo nesahá do mísy s ovocem. Chtěla jsem, aby to vyšlo. Aby to tentokrát proběhlo bez jediné výtky, bez kyselého úsměvu. A vypadalo to slibně. Když tchyně dorazila, přinesla si sice vlastní koláč „pro jistotu, kdyby nebyl dezert“, ale jinak byla vcelku v pohodě. Pochválila ubrus, sedla si ke stolu, dokonce se zeptala dětí, jak jim to jde ve škole. Já měla radost, že to vypadá jako normální rodinný oběd, ne jako kontrolní návštěva z inspekce.
Jídlo chutnalo, o tom nebylo pochyb. Nejspíš jsem zvolila správný typ masa i omáčku, protože mlčky jedla a jen občas utrousila něco jako „to je docela dobré“ nebo „jo, takhle to dělala i moje sestra“. U tchyně je to prakticky vrchol pochvaly. Uklidnila jsem se a v duchu si říkala, že to máme za sebou. Pak ale přišlo na řadu to nejzásadnější. Dezert.
Na stole se objevily malé skleničky se světlým krémem a malinami navrchu. Vypadalo to hezky, svěže a lehce. Přesně tak, aby po vydatném obědě nezatížilo žaludek. Tchyně se naklonila, přivoněla si a uznale pokývala hlavou. „To jste dělala vy?“ zeptala se. Ne, odpověděla jsem, udělala to Emma. Naše dcera. Osm let. Pomáhala mi od rána, chtěla být u všeho, a nakonec jsme se domluvily, že udělá vlastní dezert. Samozřejmě jsem jí pomohla s receptem i s tím, co kam patří, ale nakonec to míchala sama, aranžovala sama a byla na to hrozně pyšná. Chtěla, aby měla babička radost.
Jenže když tchyně uslyšela, že ten krásný dezert neudělala její snacha, ale vnučka, ztuhla. Držela lžičku ve vzduchu, jako by najednou nevěděla, co s ní. Jako by ji zmrazil fakt, že osmiletá holka jí připravila něco, co jí chutná. Ticho, které následovalo, bylo nepříjemné. Všichni jsme čekali, co řekne. Děti ztichly, můj muž se na ni díval a já jen doufala, že to nepokazí.
Beze slova vstala, odnesla si skleničku do kuchyně a postavila ji na linku. V tu chvíli mi to přišlo jako naschvál. Vůbec nic neřekla. Ani děkuju, ani že je to hezké, ani že to není vhodné. Prostě jen odešla a zůstala stát v kuchyni, zády k nám. Emma se na mě podívala těma svýma velkýma očima a já měla co dělat, abych se nezlomila. Když dítě udělá něco s láskou a někdo to bez jediného slova odmítne, je to pro něj obrovská rána. A mě to naštvalo. Strašně.
Šla jsem za ní a klidným hlasem jí řekla, že to byl Emmin nápad, že se snažila a že je smutná. Tchyně jen odvětila, že děti nemají co dělat s vařením, že to je věc dospělých. A pak že už stejně musí jet, protože má ještě něco na práci.
Nechápala jsem. Opravdu jí tak vadilo, že ji pohostila vnučka? Že jsme do toho zapojili děti? Nebo to jen neuměla říct jinak, že ji to překvapilo? Nevím. Ale z toho oběda, který měl být příjemný, zbylo ve vzduchu jen nepříjemné ticho. A pocit, že ať se snažíte sebevíc, někomu se nezavděčíte nikdy.
