Článek
Jenže před časem se nechal zlákat reklamou na internetu. Běžela na něj všude a lákala na levná pánská trička. Řekl si, že to zkusí. Cena byla směšná, pár korun, a tak objednal hned dvě. Nečekal nic extra, spíš byl zvědavý, co za takovou částku vlastně přijde.
Balíček dorazil překvapivě rychle. Malá obálka, uvnitř složené tričko. Už při prvním doteku bylo jasné, že kvalita odpovídá ceně. Tenký materiál, švy, které moc nevydrží, a barva, která po prvním vyprání asi vezme za své. Jenže to nebylo to hlavní, co Pavla překvapilo. Když triko rozložil, z obalu vypadl podivný obrázek. Malý kousek papíru s vytištěnou kresbou. Nebyla to reklama, nebyl to leták, nebyl to ani pokyn k praní. Byl to jakýsi obrázek dítěte, které drželo balónek. A dole pod ním kostrbatě napsaná slova v cizím jazyce, kterým Pavel nerozuměl.
Zarazilo ho to. Nevěděl, co si o tom myslet. Chvíli přemýšlel, jestli to tam někdo nedal omylem třeba pracovník ve skladu, kterému papírek upadl. Nebo nějaké dítě si tam při balení hrálo a obrázek skončil v balíčku náhodou. Ale ta kostrbatá slova ho mátla. Nebyla to angličtina, ani nic, co by snadno poznal. Odložil to stranou, řekl si, že nemá cenu nad tím přemýšlet, a šel si tričko zkusit.
Jenže obrázek mu zůstal v hlavě. Ležel pak pár dní na stole, než mu to nedalo a rozhodl se zjistit víc. Vyfotil ho a nahrál do překladače. Chvíli to trvalo, ale nakonec našel, že jde o jazyk používaný v jedné asijské zemi. A ten nápis v překladu znamenal něco jako: „Pomozte mi.“ V tu chvíli mu ztuhla krev v žilách. Došlo mu, že to zřejmě nenamalovalo žádné dítě z radosti, ale možná někdo, kdo se ocitl v těžké situaci.
Začal pátrat, odkud vlastně tričko pochází. Podíval se na e-shop, kde nakupoval. Zjistil, že je to takový ten klasický obchod, který posílá věci přímo z továren v Asii. Není tedy těžké si představit, že za směšnou cenu se k němu dostalo tričko, které bylo vyrobeno někde v podmínkách, jež by u nás neprošly ani vteřinu. A že obrázek mohl skutečně být zoufalým vzkazem od někoho, kdo se ocitl uvnitř té reality. V továrně, kde pracují dlouhé hodiny za pár korun, možná i děti.
Pavla to zasáhlo víc, než čekal. Najednou už neměl chuť to tričko nosit. Připadalo mu, že je ušité z něčí bolesti a nespravedlnosti. Když o tom mluvil doma, manželka jen kroutila hlavou, že to není nic nového, že o nelidských podmínkách v podobných továrnách se mluví už roky. Ale teprve teď, když to měl fyzicky před sebou v podobě malého papírku, mu to došlo naplno. Najednou už to nebyl jen článek v novinách nebo reportáž v televizi, najednou to mělo tvář. Tvář dítěte na kresbě, které místo školy tráví dny u šicího stroje.
Přemýšlel, co s tím udělat. Cítil vztek i bezmoc. Napsal prodejci e-mail, kde mu popsal, co našel, a zeptal se, jak si to vysvětluje. Odpověď přišla strohá, že jde určitě o náhodu a že trička vyrábějí v moderních továrnách. Jenže kdo ví, jaká je skutečnost. Pavel si nebyl jistý, ale jedno věděl jistě: od té chvíle už z podobných obchodů nakupovat nebude.
Tričko nakonec skončilo vzadu ve skříni. Ne proto, že by se mu nelíbilo, ale proto, že pokaždé, když ho vzal do ruky, vzpomněl si na ten obrázek. Na ten tichý vzkaz, který se k němu dostal přes půl světa. A i když nikdy nezjistí, kdo ho nakreslil, změnilo to jeho pohled. Už si nikdy nekoupí něco jen proto, že je to levné. Vždycky si vzpomene, že za nízkou cenou se často skrývá vysoká daň, jen ji neplatíme my, ale někdo úplně jiný, daleko odsud.
A možná i proto se rozhodl ten příběh vyprávět dál. Aby si každý z nás uvědomil, že i když klikneme na tlačítko „koupit“ a přijde nám domů balíček, může v sobě nést mnohem víc, než jen obyčejné tričko.
Pavel, 41 let, Brno.
