Článek
Ten den začal jako každý jiný. Práce, klasický šrumec, počasí nijaké, nálada pod bodem mrazu. Když jsem šla z kanceláře domů, jen tak jsem zabloudila do malé prodejny s bižuterií a doplňky. Byla to ta, kolem které chodím už roky, ale skoro nikdy nezastavím. Ve výloze blikala cedule „Sleva 50 % na vše“ a já jsem si řekla, proč ne.
Nečekala jsem nic převratného. Možná nějaké naušnice na léto, možná obyčejný náramek. Ale když jsem vešla dovnitř, oči mi padly na jemný řetízek se srdíčkem. Nebyl nijak výrazný, žádný třpytivý výstřelek, spíš decentní, jednoduchý a tak nějak… hezký. Připomněl mi šperk, který jsem kdysi měla skoro stejný, nosila jsem ho celé roky. Dostal ho ode mě tehdy můj první kluk, když jsme byli ještě oba skoro děti. Po rozchodu jsem mu ho nechala. Už ani nevím proč. Možná jsem tehdy měla pocit, že mi nic nedluží. Nebo jsem jen chtěla, aby si mě pamatoval. Každopádně tenhle nový řetízek byl tomu starému až podivně podobný.
Chvilku jsem přemýšlela, jestli si ho vzít. Nejsem ten typ, co si kupuje věci bez důvodu. Ale tentokrát jsem si řekla, mám na něj chuť. Cena po slevě byla směšná, a tak jsem si ho nechala pěkně zabalit. Prodavačka byla milá, starší paní s laskavým úsměvem, a než mi ho zabalila do papírové krabičky, ještě se mě zeptala, jestli to bude dárek. Zasmála jsem se a řekla: „Ano, pro mě.“ Přikývla, jako by přesně věděla, o co jde.
Doma jsem kabelku pohodila na botník, zouvám boty a najednou zahlédnu ten malý balíček, jak vykukuje z kapsy. Sedla jsem si na gauč, otevřela ho a vedle šperku ležel maličký lístek. Psáno rukou, drobným písmem, trochu kostrbatým, ale čitelným. Stálo tam: „Každá žena si zaslouží připomínku, že je krásná. Někdy to musí udělat sama.“ V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Taková hloupost, obyčejný vzkaz, a přitom mě zasáhl víc, než bych čekala.
Najednou jsem měla před očima všechno, co se za poslední roky stalo. Rozchod, který mě položil, vztah, ve kterém jsem byla spíš tichý stín, ne partnerka. Léta, kdy jsem si víc než co jiného vyčítala vlastní slabosti. A hlavně to, jak jsem se postupně přestávala mít ráda. Přestala jsem si všímat sebe, vlastně jsem přestala být sama pro sebe důležitá. Ten lístek nebyl od nikoho konkrétního, ale najednou mi připomněl, že čekat, až mi někdo jiný dá hodnotu, je ta největší chyba. Sama si ji musím dát já.
V krabičce jsem nechala jak šperk, tak vzkaz, ale položila jsem si ji na noční stolek. Od té chvíle se na ten nápis dívám každý večer. Ne proto, že bych byla sentimentální. Ale protože to byl moment, kdy mi cizí slova připomněla něco, co jsem věděla, ale zapomněla: že si zasloužím být na prvním místě. A že drobnosti, které udělám pro sebe, nejsou rozmazlování, ale lék.
Když jsem to druhý den vyprávěla kamarádce, řekla mi, že jsem měla kliku. Že něco podobného by jí udělalo radost taky. Ale já si nemyslím, že šlo o náhodu. Možná to byl záměr prodavačky. Možná to byl papírek, který přidává každému zákazníkovi. A možná to bylo přesně to, co jsem si měla ten den přečíst. Ať je to jakkoliv, ten řetízek teď nosím každý den. Ne kvůli tomu, jak vypadá, ale kvůli tomu, co mi připomněl. A kdykoliv se cítím mizerně, jen se ho dotknu. A v hlavě mi naskočí ta věta: Někdy to musíš udělat sama.
