Článek
Zpočátku jsem to brala jako součást hry. Nová práce, nové návyky, nový režim. Všichni kolem mě tvrdili, že ranní schůzky jsou efektivní. Že je dobré si hned ráno říct, co kdo bude dělat. Že se tím nastaví tempo dne. Přikyvovala jsem a snažila se zapadnout.
Jenže čím déle jsem tam seděla, tím víc jsem měla pocit, že něco nehraje. Nešlo o to vstávání. To bych zvládla. Šlo o tu prázdnotu, která se v té místnosti každé ráno rozlévala. O opakující se věty, které se daly napsat na papír a rozeslat e mailem. O to ticho mezi lidmi, kteří ještě ani nezačali myslet.
Seděli jsme kolem stolu, notebooky otevřené, ale nikdo na nich nic nedělal. Vedoucí mluvil, ostatní přikyvovali. Občas někdo něco dodal, spíš ze slušnosti než z potřeby. A já si začala všímat, že skutečná práce začíná až po té schůzce. A že ráno je vlastně to nejhorší období, kdy po lidech chtít nápady, rozhodnutí a energii.
Zkoušela jsem si to racionalizovat. Možná jsem jen líná. Možná mi chybí disciplína. Možná bych se měla víc snažit zapadnout do týmového ducha. Ale pak jsem si všimla jedné věci. Ti nejproduktivnější lidé v kanceláři byli na ranních schůzkách nejtišší. A často i nejvíc otrávení.
Začala jsem se ptát sama sebe, komu to vlastně slouží. Jestli opravdu nám, nebo spíš pocitu kontroly. Pocitu, že máme všechno pod dohledem. Že jsme se sešli, podívali se jeden druhému do očí a tím si odškrtli důležitý bod dne.
Postupně mi docházelo, že ranní schůzky nejsou o práci. Jsou o rituálu. O tom ukázat, že jsme tady. Že vstáváme brzy. Že jsme připravení. A že ten, kdo přijde pozdě nebo vypadá unaveně, je automaticky podezřelý.
Jenže já jsem ráno nikdy nebyla ve své kůži. Nejlépe mi to myslí dopoledne, ale až poté, co si v klidu projdu úkoly, srovnám myšlenky a začnu pracovat vlastním tempem. Ranní porada mi tenhle proces pokaždé rozbila. Vzala mi energii dřív, než jsem ji vůbec stihla použít.
Jednoho dne jsem si všimla, že se na ty schůzky připravuju víc psychicky než pracovně. Že si dopředu říkám, co řeknu, aby to znělo dostatečně aktivně. Ne proto, že by to bylo potřeba, ale aby byl klid. Abych nevypadala, že nic nedělám.
A v tu chvíli mi došlo, že se přizpůsobuju něčemu, co mi nic nepřináší. Že hraju roli, která mě vyčerpává, a přitom nijak nezlepšuje výsledky mojí práce. Že obětuju svůj rytmus jen proto, aby všechno vypadalo správně navenek.
Začala jsem zkoušet malé změny. Přestala jsem se na ranních schůzkách přetvařovat. Mluvila jsem stručně. Říkala jsem věci tak, jak byly. Bez omáčky. A najednou jsem cítila napětí. Ne nahlas, ale ve vzduchu. Jako by se očekávalo, že budu víc nadšená. Víc zapojená. Víc ranní typ.
Pak jsem sebrala odvahu a řekla, že mi ranní schůzky nevyhovují. Že pracuju efektivněji, když ráno můžu začít rovnou prací. Že klidně pošlu shrnutí úkolů písemně. Nebyl to útok, spíš vysvětlení. Přesto reakce nebyla vřelá.
Bylo mi naznačeno, že týmovost je důležitá. Že je to součást firemní kultury. Že bych se měla víc přizpůsobit. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že přesně tohle už dělat nechci. Přizpůsobovat se něčemu jen proto, že je to zvyk.
Neodešla jsem hned. Ale přestala jsem se nutit do něčeho, co mi nedává smysl. Přestala jsem brát ranní schůzky jako měřítko své hodnoty. A postupně jsem si začala hledat cestu, kde se hodnotí výsledek, ne to, v kolik hodin sedím u stolu s kávou.
Dnes už ranní schůzky nejsou součástí mého dne. A když se někde objeví, vím přesně, proč mi vadí. Ne proto, že bych byla líná nebo neschopná. Ale proto, že jsem pochopila, že ne každý funguje stejně. A že přizpůsobení není ctnost, pokud vás stojí víc, než vám dává.
Možná to někomu vyhovuje. Možná někoho ranní porady nakopnou. Ale já už vím, že pro mě byly jen hlučným rituálem, který mě odváděl od toho podstatného. A jakmile jsem to pochopila, neměla jsem důvod se dál přizpůsobovat.
