Článek
Seděla jsem v malé zasedačce, ruce složené v klíně a v hlavě jsem si opakovala všechno, co se říkat má. Že jsem flexibilní, týmová, že se ráda učím nové věci a že hledám stabilní prostředí. Přesně ty věty, které už ze mě padají automaticky, aniž bych u nich něco cítila. Ten den jsem ale byla zvláštně klidná. Možná proto, že jsem už dopředu počítala s tím, že mě nevezmou.
Personalistka se usmívala, kladla standardní otázky a já odpovídala stejně standardně. Všechno plynulo hladce, možná až příliš. A pak přišla otázka na motivaci. Proč chci změnit práci. V tu chvíli jsem ucítila, jak se mi sevřel žaludek. Protože pravda nebyla hezká ani uhlazená.
Když už nechci hrát naučenou roli
Chvíli jsem mlčela. V hlavě mi běžely dvě verze odpovědi. Ta bezpečná a ta upřímná. A já si poprvé dovolila zvolit tu druhou. Řekla jsem, že už nechci pracovat za peníze, které sotva pokryjí základní život. Že mě nebaví poslouchat, že mám být vděčná za práci, zatímco firma roste a já stojím na místě. A že nehledám rodinu ani poslání, ale férovou výměnu času a energie za odpovídající odměnu. V místnosti se rozhostilo ticho. Viděla jsem, jak personalistka zvedla obočí a druhý muž u stolu si sundal brýle.
V tu chvíli jsem byla smířená s tím, že jsem to pokazila. Že jsem řekla přesně to, co se neříká. A přesto se mi zvláštně ulevilo. Poprvé jsem neměla pocit, že ze sebe dělám někoho jiného. Následovaly další otázky. Už nebyly formální. Ptali se, jak si představuji ideální spolupráci, kde vidím hranici, kdy bych odešla, a co bych potřebovala, abych podávala dobrý výkon. Odpovídala jsem klidně a bez obalu. Bez snahy zalíbit se.
Nečekaná reakce, která mi vyrazila dech
Na konci pohovoru přišla řeč na plat. Čekala jsem obvyklý scénář. Nabídku, která se tváří jako maximum, a větu o tom, že se po zkušební době můžeme bavit dál. Místo toho se na mě muž naproti podíval a řekl, že oceňuje mou otevřenost. Že málokdo dokáže tak jasně pojmenovat své hranice a hodnotu. Pak padlo číslo. Bylo vyšší, než jsem měla připravené říct.
Nejen vyšší než v inzerátu, ale i vyšší, než jsem si dovolila chtít. Chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. A on jen dodal, že pokud chci pracovat naplno, musí mít pocit, že firma stojí o mě stejně jako já o ni. Odcházela jsem z budovy s lehkou hlavou a pocitem, který jsem dlouho neznala. Nešlo jen o peníze. Šlo o to, že jsem si poprvé dovolila nebýt malá a vděčná. Že jsem řekla pravdu, i když nebyla líbivá.
Co mi ten den došlo cestou domů
Doma jsem si sedla na pohovku a znovu si celý rozhovor přehrála. Došlo mi, kolikrát jsem v minulosti mlčela, jen abych zapadla. Kolikrát jsem přijala méně, protože jsem se bála, že víc si říct nemůžu. Ten den mi ale ukázal, že upřímnost není slabost. Je to filtr. Když projde, stojí to za to. Když ne, možná tam stejně nepatříte.
Ne každému se taková otevřenost vyplatí. Ne každá firma ji unese. Ale možná právě to je odpověď. Nehledáme přece místo, kde se musíme zmenšovat. Hledáme prostor, kde můžeme být sami sebou a kde to někdo dokáže ocenit. Od té doby už na pohovorech nehraju roli. A i kdyby se mi to někdy nevyplatilo, vím jedno. Odcházela bych s čistým svědomím. A to má hodnotu, kterou žádný plat nenahradí.
