Článek
Dozvěděla jsem se o oslavě tety z fotek na Facebooku. Všichni tam byli. Máma, táta, brácha s rodinou, sestřenice, dokonce i babička, která už nikam skoro nechodí. Smáli se, připíjeli si, měli na sobě sváteční oblečení. Já tam nebyla. A nikdo se neozval, že by mi to bylo líto.
Chvíli jsem si to omlouvala. Říkala jsem si, že jsem dospělá, mám svůj život, práci, starosti. Že rodinné oslavy nejsou povinnost. Ale někde uvnitř mě to začalo bolet víc, než jsem si chtěla připustit. Najednou jsem měla pocit, že stojím venku a dívám se dovnitř oknem. A nikdo mi neotevírá.
Pak přišly Vánoce. Tedy přišly pro všechny ostatní. Já dostala zprávu, že letos to udělají jen v malém kruhu, že se uvidíme jindy. Jenže jindy se nekonalo. A znovu jsem viděla fotky. Stromek, večeře, dárky, úsměvy. A prázdno v sobě.
Začala jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně. Procházela jsem si v hlavě poslední roky. Vzpomínala jsem, kdy jsem byla nepříjemná, kdy jsem odmítla přijet, kdy jsem byla unavená nebo podrážděná. Ano, nebyla jsem ideální dcera. Ale kdo je. Nikdy jsme se nepohádali tak, aby to znamenalo ticho. Aspoň jsem si to myslela.
Pravda vyšla najevo úplně obyčejně. Při telefonátu s mámou, kdy jsem jí volala kvůli úplně jiné věci. Bavily jsme se o práci, o počasí, o tom, že jí bolí záda. Pak se odmlčela a najednou řekla, že je možná lepší, když si každý žijeme svůj život. Zastavila jsem se uprostřed věty. Zeptala jsem se, co tím myslí.
Následovalo ticho. Dlouhé, těžké, nepříjemné. A pak to z ní začalo padat. Že je to tak lepší. Že se prý změnila atmosféra. Že se ostatní necítí dobře, když tam jsem. Že prý mám pořád nějaké názory, pořád něco řeším, pořád jsem jiná. Jiná než oni.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi propadá zem pod nohama. Nehádala jsem se. Jen jsem poslouchala. Dozvěděla jsem se, že jsem prý moc kritická, že se na svět dívám negativně, že řeším věci, které by se řešit neměly. Že kazím pohodu. Že prý není jednoduché mě poslouchat.
Chtěla jsem se bránit. Vysvětlit, že jen mluvím otevřeně. Že se snažím být upřímná. Že nechci nikomu ubližovat. Ale slova mi uvízla v krku. Najednou jsem si uvědomila, že tenhle rozhovor se nevede proto, aby mě pochopili. Ale aby mi dali najevo, že už do toho kruhu nepatřím.
Zavěsila jsem a dlouho jen seděla. V hlavě mi běžely všechny ty oslavy, na které jsem nebyla pozvaná. Všechny ty chvíle, kdy jsem si říkala, že se nic neděje. A najednou do sebe všechno zapadlo. Nebyla to náhoda. Bylo to rozhodnutí.
Nejvíc mě bolelo, že se mnou o tom nikdo nemluvil dřív. Že mě prostě postupně vymazali. Že jsem se to dozvěděla mezi řečí, bez omluvy, bez snahy něco vysvětlit. Jako by bylo normální někoho vyřadit, když už se nehodí do obrazu.
Od té doby se na rodinu dívám jinak. Ne hůř, ale jinak. Už se nesnažím zapadnout. Nevnucuji se. Nečekám pozvání, které nepřijde. Učím se žít s tím, že někdy vás nepřestanou zvát cizí lidé, ale ti nejbližší. A že to neznamená, že jste špatní. Jen jste přestali hrát roli, kterou od vás očekávali.
Někdy je to pořád těžké. Pořád mě zamrzí, když vidím společné fotky. Pořád si říkám, že by to šlo jinak. Ale pomalu se smiřuji s tím, že pravda, i když bolí, je lepší než ticho plné domněnek. Aspoň teď vím, na čem jsem. A i když to není hezké zjištění, je to skutečné.
