Článek
Těšila jsem se, že si na chvíli odpočinu od každodenního shonu a budu jen poslouchat známé hlasy. Jenže stačilo pár vět a atmosféra se nenápadně, ale jistě začala měnit. Začalo to nevinně. Někdo se zmínil o bolavých zádech, další o tom, že už to ráno není, co bývalo. Smála jsem se, přikyvovala, brala to jako běžné stěžování, které ke stárnutí patří.
Jenže pak se téma začalo rozlézat po stole jako těžký kouř. Každá další věta byla o tom, co všechno už nejde, co se musí hlídat, čeho se bát. Nemoci, úrazy, samota, smrt. Slova, která nechcete slyšet v neděli odpoledne, když jste si přišli na chvíli vydechnout.
Najednou jsem si všimla, že sedím ztuhlá. Už neposlouchám jen ušima, ale celým tělem. Jako by se na mě valil cizí strach, který jsem si nevybrala. Každý u stolu měl potřebu přidat vlastní zkušenost, vlastní varování, vlastní scénář, jak to jednou dopadne. A mně bylo čím dál těžší dýchat. Ne proto, že by mluvili o něčem zakázaném. Ale proto, že to bylo podané tak beznadějně, tak definitivně. Jako by život po určitém věku už byl jen čekáním na konec.
Cítila jsem, jak se ve mně míchá únava s podrážděním. Nechtěla jsem být neuctivá. Věděla jsem, že každý z nich mluví ze své zkušenosti, ze svých obav. Jenže já tam seděla jako rukojmí. Nikdo se neptal, jestli to chci poslouchat. Nikdo si nevšiml, že to na mě doléhá. A tak jsem po dlouhé chvíli udělala něco, co jsem běžně nedělala. Otevřela jsem pusu.
Řekla jsem, že už toho mám dost. Že nechci slyšet další historky o tom, jak všechno bolí a jak už nic nemá smysl. Že jsem přišla na návštěvu, ne na přednášku o stáří a konci života. Řekla jsem to klidně, bez křiku, bez výčitek. Aspoň jsem si to myslela. V tu chvíli se ale u stolu rozhostilo ticho, které bolelo víc než předchozí slova.
Pohledy, které se na mě upřely, nebyly chápavé. Byly překvapené, dotčené, místy až uražené. Jako bych porušila nepsané pravidlo, že starší mají právo mluvit o svých strastech a mladší mají mlčet a poslouchat. Někdo mi řekl, že jsem přecitlivělá. Jiný, že to jednou pochopím. A pak přišla věta, která mě zasáhla nejvíc. Že prý nemám respekt.
Seděla jsem tam a najednou jsem si připadala malá. Ne proto, že bych litovala toho, co jsem řekla, ale protože jsem pochopila, jak málo prostoru mám na vlastní hranice. Jako by moje nepohodlí bylo méně důležité než jejich potřeba mluvit. Nikdo se nezeptal, proč mi to vadí. Nikdo se nezamyslel nad tím, že i neustálé řeči o stáří můžou být pro někoho tíživé.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. O tom, jak snadno se z rodinného setkání může stát psychická zátěž. O tom, jak často se očekává, že budeme tiše přijímat témata, která nám nesedí, jen proto, že je přináší rodina. A hlavně o tom, jak těžké je říct dost, aniž byste byli označeni za necitlivé nebo nevděčné.
Nešlo mi o to zakázat někomu mluvit o stáří. Nešlo mi o popírání reality. Šlo mi o rovnováhu. O to, že život není jen seznam diagnóz a omezení. Že i ve vyšším věku existuje radost, smysl, lehkost. A že pokud se budeme neustále utvrzovat jen v tom, co končí, zapomeneme na to, co ještě trvá.
Mrzelo mě, že se to zvrtlo. Mrzelo mě, že jsem odešla s pocitem viny, i když jsem si jen chránila vlastní duševní pohodu. Zároveň jsem ale cítila zvláštní úlevu. Protože jsem poprvé nahlas řekla, že i já mám právo rozhodovat o tom, čemu budu vystavena. I u rodinného stolu.
Nevím, jestli se to někdy zlepší. Nevím, jestli mě příště zase někdo neumlčí tím, že jsem mladá a nerozumím. Ale vím jedno. Mlčet jen proto, aby byl klid, už nechci. Protože klid, který vznikne na úkor vlastních hranic, není klid. Je to jen ticho, ve kterém se člověk pomalu ztrácí.
