Článek
Většinou se každý po pracovní době rozprchne za svými povinnostmi, a pokud se někdy sejdeme mimo kancelář, jde spíš o rychlé posezení u piva. Tentokrát ale šéf jasně řekl, že to bere vážně. Slavnostní večeře, všichni pohromadě, prostě oficiální akce. Navíc naznačil, že má důležité oznámení. Každý z nás si hned začal domýšlet, o co půjde. Někteří tipovali, že přijdou změny ve firmě, jiní doufali v odměny, někdo se dokonce těšil, že se dočkáme volna navíc. Fantazie pracovaly na plné obrátky.
Restaurace, kde jsme měli rezervaci, byla nádherná, na první pohled luxusní, ale přesto útulná. Na stolech svíčky, decentní hudba, obsluha v bílých košilích. Když jsme přicházeli, hned jsme cítili, že tohle nebude jen obyčejný večer. Usedli jsme ke stolu, objednali si víno, někdo pivo, někdo jen vodu, a povídali si o všem možném, jako bychom zapomněli, že zítra nás čeká zase obyčejný pracovní den. Nálada byla uvolněná, smích se mísil s cinkotem příborů, a chvílemi to vypadalo, že se šéfovo velké oznámení možná ani nedočkáme, protože nám bylo prostě dobře.
Jenže přišel okamžik, kdy šéf položil skleničku na stůl a ztišil hlas. Bylo to gesto, které všichni okamžitě pochopili. Teď přijde to, na co jsme čekali. I hudba v restauraci v tu chvíli jako by náhodou zeslábla, číšník se zastavil kousek od nás a v očích kolegů jsem viděl napětí. Šéf se krátce usmál a začal mluvit. Nejprve poděkoval za práci, zmínil, že si váží našeho nasazení, a že bez nás by firma nebyla tam, kde je. Řekl to upřímně, žádné naučené fráze, a všichni jsme se trochu narovnali v židlích, protože slyšet od nadřízeného uznání není něco, co by se dělo denně. Jenže hned potom přišlo to, co jsme nečekali.
„Nastal čas předat vedení projektu do jiných rukou,“ spustil a všem nám v tu chvíli zatrnulo. Nikdo netušil, co tím přesně myslí. Kdo jiný by měl vést než kolega, který to táhl od začátku? Všichni jsme brali jako samozřejmost, že to připadne jemu, protože měl zkušenosti i výsledky. Jenže šéf pokračoval a vyřkl jméno, které nám doslova vyrazilo dech. Určil kolegyni, která byla ve firmě sotva rok, a ačkoliv byla snaživá, nikdo z nás by nečekal, že dostane takovou pozici. Restaurace utichla, i hudba v pozadí jako by na moment zmrzla, a my jen seděli a nevěřícně zírali.
V ten okamžik se změnila celá atmosféra. Najednou jsme už nemluvili o jídle, o vínech ani o dovolených. Všichni přemýšleli, co to znamená. Kolega, který měl být samozřejmým kandidátem, zrudl, ale mlčel. Bylo vidět, že ho to zasáhlo, přesto se snažil nedat nic najevo. Někteří začali hned tiše šeptat mezi sebou, jiní se dívali na šéfa, jestli nepokračuje. On ale jen dokončil krátký proslov, že věří v nové vedení a že všichni máme být tým, který se navzájem podporuje. Bylo to hezké, ale prázdné. Protože realita byla jiná – atmosféra mezi námi byla napjatá a nikdo nevěděl, co přijde dál.
Já sám jsem měl v hlavě tisíc otázek. Proč právě ona? Byl za tím její výkon, nebo něco jiného? Byla to volba spravedlivá, nebo spíš rozhodnutí udělané za zavřenými dveřmi? A proč šéf musel oznámit něco tak zásadního právě u slavnostní večeře, kde jsme se měli uvolnit a užít si společný večer? Místo radosti jsme se vrátili do reality, kde hraje hlavní roli politika, vztahy a možná i sympatie, které nemají s prací tolik společného.
Zbytek večera probíhal tak nějak rozpačitě. Jídlo, na které jsme se tolik těšili, ztratilo chuť. Víno, které jindy rozproudí zábavu, se pilo spíš ze zvyku. Rozhovory se stočily jinam, ale v pozadí pořád visela otázka, kterou nikdo nahlas nevyslovil: co teď? Co to znamená pro nás, pro tým, pro projekty, na kterých pracujeme? A hlavně, co to znamená pro toho, kdo měl být lídrem a najednou o tu šanci přišel.
Domů jsem šel s pocitem, že jsem byl svědkem okamžiku, který změní dynamiku celé firmy. Večeře, která měla být poděkováním a oslavou, se proměnila v trapné divadlo, které zanechalo pachuť. Hudba, která na začátku vytvářela příjemnou atmosféru, byla nakonec jen kulisou k tomu, jak se nám před očima zhroutily jistoty. A já si říkal, jestli si šéf vůbec uvědomuje, co tím rozhodnutím způsobil. Protože večeře skončila, talíře odnesli, ale ticho, které nastalo po jeho oznámení, zůstalo mezi námi i dlouho poté.
