Článek
Maso, pivo, stín staré hrušně a pravděpodobně i nějaký ten lehce připálený hermelín, který se vždycky tváří, že je král večera. Vyrazili jsme po poledni. Manželka měla v jedné ruce mísu s domácím salátem a v druhé tašku se zástěrou, kterou jí darovala maminka před dvěma lety, protože „každá žena má mít svou grilovací zástěru, i když negriluje“. Já nesl basu piv, protože jsem chtěl vypadat jako člověk, co se umí připravit. Už v autě jsem si maloval, jak si sednu, otevřu první lahváč a budu jen tak pozorovat, jak život běží. Pomalý proud nedělního tempa. A možná i kus klobásy.
U branky nás vítal tchán s výrazem muže, který se tváří, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti ho sžírá přítomnost vnoučat a nedokončené podlahy v garáži. „Čau mladý, dík, že jste přijeli trochu dřív,“ zamumlal a já zpozorněl. V hlavě mi zablikalo varovné světýlko. My jsme přitom dorazili přesně včas.
„Hosti dorazí kolem třetí. Do té doby to spolu sfouknem,“ dodal a já stále netušil, co to znamená.
Na zahradě bylo ticho. Gril připravený, lavičky rozestavěné, stůl ještě prázdný. Ale ta tráva. Vysoká jak vzpomínky na pionýrský tábor. Nebylo to pole, ale rozhodně už to nebyl ani trávník. Spíš taková měkká zelená výčitka. A vedle ní stála sekačka. Benzínová. Tchán k ní ukázal jako dirigent na prvního houslistu a beze slova zmizel v domě.
Manželka mezi tím zmizela v kuchyni s mámou, kde zřejmě rozebíraly, jestli je salát dostatečně dochucený a jestli má babička zítra jít na tu kontrolu s kyčlí, i když „doktor stejně nic neudělá“.
Zůstal jsem sám. Já, tráva a stroj, který vypadal, že ho vynalezli v sedmdesátých letech a od té doby mu nikdo nevyměnil olej. Přiznávám, chvíli jsem jen stál. Zvažoval jsem útěk. Ale pak jsem to vzdal. Rozpohyboval jsem mašinu, která dělala kravál jako startující letadlo, a pustil se do práce. Hned po prvním kolečku jsem pochopil, že to nebude žádná rekreační seč. Tráva byla hustá, silná a vzdorovitá. Něco jako já v osmnácti.
Po dvaceti minutách jsem měl promočené tričko, ruce pokryté zelenou šťávou a ztracenou iluzi o pohodovém odpoledni. Mezitím začali přijíždět hosté. Jeden po druhém vystupovali z aut, mávali a zdravili mě, jako bych byl zaměstnanec městských služeb najatý výměnou za guláš a pivo. Nikdo se neptal, proč sekám. Jen se tvářili, že je to tak správně.
Jeden z bratranců manželky mě dokonce poplácal po zádech a pronesl něco ve smyslu: „Aspoň seš užitečný, co?“ A pak zmizel s lahváčem v ruce do stínu.
Gril už voněl, smích se nesl ze zahrady a já, s blátem na botách a potem na čele, jsem kosil. Jednu řadu za druhou. Po chvíli mě napadlo, jestli nejsem náhodou součástí nějaké tiché iniciace. Možná to bylo tak i v minulosti. Každý nový člen rodiny si musel projít svou zkouškou. Někdo pomáhal stavět kůlnu, jiný vyklízel sklep. Já sekám trávu v největším vedru dekády.
Když jsem konečně skončil, sekačka mlčela a já taky. Pomalu jsem se sunul ke stolu, kde na mě čekalo pivo, které se mi rozteklo mezi prsty, protože bylo už několik hodin mimo lednici. Ale přesto chutnalo jako výhra.
Nikdo se moc neptal. Nikdo neřekl „děkujeme“. Jen tak mezi řečí manželčina teta podotkla: „No vida, jak to hned vypadá líp.“ A já jen přikývl. Protože přesně takhle to funguje. V rodinách, na vesnicích, na grilovačkách. Nikdo ti to neřekne přímo. Ale když odvedeš práci, jsi součástí.
Ten den jsem si neodpočinul. Ale večer, když už jsme seděli u ohně a ticho bylo přerušované jen praskáním uhlíků a vzdáleným chrápáním strejdy z lehátka, jsem pochopil, že jsem prošel. Možná neoficiálně, ale přece.
Příště, až zazní slovo „grilovačka“, budu připraven. Vezmu si pracovní boty. A možná i svou vlastní sekačku.
Jen tak. Pro jistotu.
