Článek
Já jsem mluvila. O práci, o únavě, o tom, jak zase nestíhám, jak toho mám moc a jak se všechno nějak sype. Mluvila jsem rychle, možná až moc, jako bych se bála ticha. V jednu chvíli jsem se nadechla, abych pokračovala, ale sestra se na mě podívala a řekla jen jedno slovo. Dost.
Zarazila jsem se. Ne proto, že by zvýšila hlas. Neřekla to zle. Neřekla to ani vyčítavě. Bylo to klidné, prosté, skoro smířené. A přesto mě to zasáhlo víc než dlouhá přednáška. Najednou jsem nevěděla, co říct. Seděla jsem tam s vidličkou v ruce a měla pocit, že mi někdo vypnul proud.
Dost čeho, chtěla jsem se zeptat. Dost práce, dost stěžování, dost mluvení. Ale nezeptala jsem se. Protože jsem to věděla. Věděla jsem to už dávno, jen jsem to odmítala slyšet.
Sestra pokračovala, klidně a pomalu. Řekla mi, že mě poslední dobou skoro nepoznává. Že jsem pořád unavená, podrážděná, že pořád jen něco musím a nic nechci. Že si pamatuje dobu, kdy jsem se smála, kdy jsem měla energii, kdy jsem mluvila o věcech, na které se těším. Teď prý mluvím jen o tom, co musím vydržet.
Chtěla jsem se bránit. Říct, že to je normální, že takhle žijí všichni, že to přece jinak nejde. Že mám povinnosti, závazky, práci, kterou nemůžu jen tak opustit. Že si nemůžu dovolit být slabá. Jenže slova mi zůstala někde mezi hrudníkem a krkem.
Najednou jsem si uvědomila, jak jsem poslední měsíce vlastně žila. Vstát, práce, únava, spánek. Víkendy jen na dohánění restů. Odpovídání na maily i večer, i v neděli. Neustálý pocit, že nejsem dost dobrá, dost rychlá, dost výkonná. Každý den jsem si říkala, že ještě chvíli vydržím. Že to pak bude lepší. Že to dělám pro něco. Jenže to něco nikdy nepřišlo.
Sestra mi řekla, že život nemá být jen přežívání mezi pondělky. Že mě bolí záda, hlava, žaludek a že to není normální. Že když se mě někdo zeptá, jak se mám, automaticky odpovím že nestíhám. A že to není odpověď na otázku, jak se mám.
Seděla jsem tam a měla pocit, jako by mi někdo nastavil zrcadlo. Ne takové to lichotivé, ale obyčejné, pravdivé. Viděla jsem se v něm přesně taková, jaká jsem byla. Vyčerpaná, sevřená, pořád ve stresu. A najednou mi došlo, že jsem si na tenhle stav zvykla. Že jsem ho začala považovat za normální.
Zbytek oběda proběhl v tichu. Ne nepříjemném, spíš těžkém. Každé sousto jsem polykala s myšlenkami, které se mi honily hlavou. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem si řekla, že už takhle dál nechci. Kolikrát jsem to odložila. Až po uzávěrce. Až po tomto projektu. Až po prázdninách. Až někdy.
Cestou domů jsem šla pomalu. Nezapnula jsem si hudbu, nesahala po telefonu. Nechala jsem myšlenky běžet. Došlo mi, že mě vlastně nikdo nenutil žít takhle. Že jsem si ten tlak vytvořila sama. Ze strachu, že když polevím, všechno se zhroutí. Ze strachu, že když zpomalím, budu zbytečná.
Ale pravda byla jiná. Hroutila jsem se já.
Ten večer jsem si sedla na gauč a poprvé po dlouhé době jsem si dovolila nic nedělat. Jen sedět a být. Bylo to zvláštní a trochu nepříjemné. Jako by tělo nevědělo, co si s klidem počít. A přesto jsem cítila úlevu. Malou, opatrnou, ale skutečnou.
Nevím, co přesně změním. Nevím, jestli dám výpověď, nebo si jen nastavím hranice. Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Ale vím jedno. Nemůžu dál žít tak, že každý den jen vydržím a čekám, až to skončí.
Jedno slovo u sobotního oběda stačilo k tomu, abych si to přiznala. Dost. A tentokrát to slovo neznamenalo konec. Znamenalo začátek.
