Článek
Už od rána jsem cítila zvláštní napětí. Ne takové to příjemné, kdy se těšíte na večer, ale spíš tíhu, kterou si neumíte pojmenovat. Přesto jsem se přesvědčovala, že je to jen únava. Poslední dny byly náročné, práce hodně, spánek málo. Říkala jsem si, že jakmile se večer sejdeme, všechno to ze mě spadne.
Přišla jsem mezi prvními. Byt byl plný světýlek, hudba hrála potichu a ve vzduchu byl cítit alkohol a očekávání. Všichni se smáli, objímali, připíjeli si. Na chvíli jsem zapadla do toho proudu a připadala si přesně tak, jak jsem chtěla. Normálně. Jako někdo, kdo patří mezi ostatní.
Jenže s každou další hodinou se něco nenápadně měnilo. Rozhovory se začaly stáčet jinam, smích byl hlasitější a ostřejší, některé poznámky už nebyly úplně milé. Nejdřív jsem to přešla. Říkala jsem si, že k alkoholu to patří. Že jsem možná přecitlivělá.
Kolem desáté jsem si všimla, že se cítím spíš jako host navíc. Nikdo mi nic otevřeně neřekl, ale najednou jsem měla pocit, že každá moje věta zapadne, že se ke mně nikdo pořádně neotáčí. Seděla jsem na gauči, držela skleničku a přemýšlela, kdy se to zlomilo. Jestli jsem řekla něco špatně, nebo jestli jsem prostě jen přestala zapadat.
Když přišla půlnoc, měla jsem slzy na krajíčku. Ne kvůli žádnému konkrétnímu okamžiku, spíš kvůli tomu celkovému pocitu. Stála jsem mezi lidmi, kteří si přáli všechno nejlepší do nového roku, a připadala jsem si osamělejší než kdy jindy. Ohňostroje venku práskaly, někdo mě objal, někdo jiný si už naléval další sklenku. Já se jen snažila usmívat a vydržet.
Cestou domů jsem šla pěšky, i když jsem to měla daleko. Potřebovala jsem se nadechnout, projít se v tichu, které najednou působilo uklidňujícím dojmem. Ulice byly plné zbytků oslav, prázdných lahví a hlasů, které se nesly z dálky. Připadalo mi, že všichni ostatní měli ten večer přesně takový, jaký má Silvestr být. Jen já jsem si nesla domů těžký pocit, který jsem nedokázala setřást.
Další dny jsem si myslela, že to přejde. Že se vrátím do běžného rytmu a ten večer zapadne mezi ostatní. Jenže nezapadl. Vracel se mi v hlavě znovu a znovu. Ne konkrétní scény, ale ten pocit, že jsem někde nebyla vítaná. Že jsem byla jen do počtu.
Začala jsem o sobě pochybovat. Přemýšlela jsem, jestli nejsem problém já. Jestli neumím být dost zábavná, dost uvolněná, dost normální. Každé další setkání s lidmi ve mně vyvolávalo lehkou nervozitu. Hlídala jsem si, co říkám, jak se tvářím, kdy se směju. Najednou jsem měla pocit, že musím něco dokazovat.
Nejhorší bylo, že jsem o tom s nikým nemluvila. Připadalo mi hloupé říkat, že mě rozhodil jeden večer. Vždyť se vlastně nic nestalo. Nikdo mi neublížil, nikdo mě neurazil naplno. Jenže právě to ticho a nenápadnost mě bolela nejvíc.
Trvalo týdny, než jsem si přiznala, že ten Silvestr ve mně otevřel něco staršího. Pocit, že někdy stojím vedle, že ne všude patřím, i když se snažím. Uvědomila jsem si, že jsem ten večer očekávala víc, než mi mohl dát. Že jsem do jedné noci vložila naději na lehkost, která mi chyběla celý rok.
Postupně jsem se s tím smiřovala. Ne tak, že bych na to zapomněla, ale že jsem si dovolila říct, že je v pořádku cítit se zklamaně. Že nemusím každý Silvestr prožít s radostí a smíchem. Že některé konce roku prostě bolí víc než jiné.
Dnes už ten večer neřeším s takovou intenzitou. Pořád si na něj vzpomenu, ale spíš jako na připomínku toho, že očekávání jsou zrádná. Že někdy nejsmutnější chvíle přijdou uprostřed oslav. A že pocit osamění si vás může najít i mezi lidmi, kteří se smějí.
Silvestr měl být veselý. Nebyl. Zanechal ve mně pachuť, která se držela dlouho. Ale možná právě díky ní jsem se naučila být k sobě o něco upřímnější. A možná i opatrnější v tom, komu a čemu dávám svá očekávání.
