Článek
Ve chvíli, kdy jsem zavírala dveře bytu, jsem měla v hlavě prostý plán. Pět minut tam, pět minut zpátky a je hotovo. Měla jsem doma horkou polévku, která voněla po kuchyni, a jen jsem do ní chtěla přidat čerstvé rohlíky. Vzala jsem si malou tašku, protože jsem věděla, že nic víc nepotřebuji. Nebyla jsem připravená na to, jak se z jednoduché pochůzky stane malý šok.
Už u vstupu jsem si všimla nových cenovek. Byly všechny čistě vytištěné, pečlivě přelepené. Téměř každá položka měla o pár korun víc než minule. Rohlíky sice stále ležely v regálu pod světlem, ale jejich cena už neodpovídala tomu, co si představuji pod pojmem základní potravina. Vzala jsem jich šest, abych doma nemusela hned zítra znovu řešit totéž.
Podražilo úplně všechno
Když už jsem byla v oddělení s pečivem, řekla jsem si, že přiberu ještě něco na ráno. Jeden kefír, jablko a malý balíček šunky. Nic luxusního, nic zbytečného. Jen to, co potřebujeme doma běžně. Šla jsem dál a položky jsem házela do košíku tak, jak jsem byla zvyklá, ale tentokrát jsem měla v žaludku zvláštní pocit. Každá věc byla dražší než před měsícem.
Zastavila jsem se u mléčných výrobků a vzala si obyčejné máslo. Překvapilo mě, že to, co jsem ještě nedávno kupovala bez rozmýšlení, najednou stojí skoro dvakrát tolik. Byla jsem zvyklá si občas povzdychnout, ale tentokrát jsem ten nádech dusila v sobě. Člověk si připadá trochu bezmocně, když si uvědomí, že ceny rostou rychleji než výplata.
Pokladna je místo, kde realita dostává jasné kontury
U pokladny jsem vyložila všechny věci na pás. Vypadalo to směšně skromně, skoro jsem se za to styděla. Šest rohlíků, máslo, jablko, šunka, kefír. Pár položek, které by ani neměly být schopné prolomit hranici stokorun. Jenže zatímco pokladní načítala jednotlivé ceny, na displeji částka rostla mnohem rychleji, než jsem čekala.
Když se zastavila těsně pod dvěma sty korunami, zůstala jsem stát s platební kartou v ruce a připadala si, jako by na mě někdo zlehka udeřil. Věděla jsem, že je všechno dražší, slyším to všude kolem sebe, ale vidět to na vlastním nákupu je úplně něco jiného. Najednou vám dojde, že to není jen statistika nebo titulky v novinách. Je to realita, kterou člověk cítí v peněžence každý den.
Z obyčejné pochůzky se stala úvaha o budoucnosti
Cestou domů jsem přemýšlela, kdy se z nákupu základních potravin stala disciplína pro lidi s pevnými nervy. Už nejde jen o to, že si člověk něco dopřeje. Tohle byly úplně běžné věci, které by neměly vytvářet tlak na rozpočet. Přesto jsem odcházela s pocitem, že jsem právě utratila za rohlíky a pár drobností tolik, kolik jsem dřív potřebovala na celý víkendový nákup.
Doma jsem položila tašku na stůl a rozbalila pečivo. Nic se nezměnilo. Rohlíky vypadaly stejně jako vždy. Jen jejich hodnota byla najednou úplně jinde. A já jsem si uvědomila, že to nebyl poslední podobný nákup. Že tohle je teď nová norma, se kterou se musíme naučit žít, i když v sobě každý z nás doufá, že jednou bude zas líp.
