Článek
Jenže čím víc jsem do toho viděla, tím méně mi to dávalo smysl. Každé ráno stráví hodinu v kavárně, kde si listuje telefonem a čeká, až jí donesou latté se skořicí. A odpoledne obvykle sedí u televize tak dlouho, že zapomene i na to, co chtěla uvařit k večeři. Přesto o sobě tvrdí, že je zničená z povinností. A já se snažím pochopit, jak to celé vlastně myslí.
Začíná to být už nepříjemné, protože syn přebírá její slova jako pravdu. A já mám někdy pocit, že jsem jediná, kdo vidí, jak jejich domácnost doopravdy funguje. Připadám si jako vetřelec, který ví něco, co nemá říkat nahlas. Jenže mlčet už mě začíná unavovat.
Když se vzali, byla jsem ráda, že si syn našel ženu, která působila klidně, upraveně a vyrovnaně. Tvrdila, že miluje pořádek a že si potrpí na čistý domov. Po narození jejich dcery ale začala mluvit o tom, jak je toho na ni moc. Snažila jsem se ji chápat, protože období s malým dítětem není jednoduché. Jenže postupem času se začal vytvářet zvláštní vzorec.
Každý její povzdech o tom, jak nestíhá, byl následovaný fotkou cappuccina na sociální síti. Nebo zprávou o tom, jak si dopřála dortík, protože potřebuje chvilku pro sebe. Nemám nic proti odpočinku. Všichni ho občas potřebujeme. Jenže když se to stane každodenním rituálem a domácnost mezitím stojí, začíná to působit zvláštně.
Začala jsem si toho všímat víc poté, co mě požádala, jestli bych jim nemohla víc hlídat malou, protože nic nestíhá. Jednoho dne jsem jela kolem jejich oblíbené kavárny a zahlédla ji sedět u okna. Působila spokojeně a vůbec nespěchala. V ruce telefon, před sebou dort a vedle kočárku klidně spící dítě.
Ten obraz se mi vryl do paměti. Nebyla vystresovaná ani unavená. Byla to žena, která si prostě dává pauzu. Každé ráno. Hodinu. Možná i déle. A když jsem odpoledne přišla k nim domů, televize hrála nahlas a stůl byl zavalený prádlem, které tam podle všeho leželo už několik dní.
Syn věří všemu, co mu řekne. Když jí řekne, že je unavená, on hned přemýšlí, jak jí pomoct. Bere si práci domů, aby mohl dřív přijít. Nakupuje, vaří, uklízí. A ona mu na oplátku říká, že má pocit, že si jí neváží, protože nevidí všechno, co dělá.
Bolí mě to za něj. Nechci do jejich vztahu zasahovat, ale těžko se mi dívá, jak se snaží a přitom ani netuší, že většinu odpoledne tráví jeho žena před televizí. Někdy si říkám, že kdyby viděl tu realitu na vlastní oči, pochopil by, proč mi nad něčím občas spadne brada.
Myslím, že by jí pomohlo, kdyby byla upřímná. Kdyby řekla, že nechce být hospodyňka, že dává přednost pohodě před povinnostmi. To by možná ještě šlo přijmout. Ale vydávat lenost za vyčerpání, to už je na mě moc. Nechci ji soudít, ale přála bych si, aby byla fér alespoň k vlastním slovům.
Možná je to jen období a změní se to. Nebo se s tím budou muset naučit žít oba. Já jen doufám, že syn jednoho dne pochopí, že pomoc by měla být o rovnováze. A že někdy nestačí jen poslouchat, ale je potřeba se také podívat kolem sebe.
