Článek
Bydlíme ve starším bytovém domě na okraji města. Většina lidí se zná aspoň od vidění, pozdraví se, prohodí pár slov o počasí nebo o tom, že zase zdražili máslo. Ale pan Karel, náš soused z druhého patra, byl vždycky jiný.
Každý měsíc si našel nové téma, na které si stěžoval. Jednou to byly daně, jindy ceny v restauracích. Nejčastěji ale jídlo. Prý už se nedá normálně nakoupit, všechno stojí dvojnásobek a stát nás prý žene do chudoby. Když jsem ho potkávala na chodbě, často mi s vážnou tváří říkal, že brzy budeme všichni jíst jen rohlíky s hořčicí.
Na začátku jsem mu i trochu rozuměla. Ceny potravin rostly, inflace dělala své a každý z nás si musel trochu utáhnout opasek. Jenže časem se z jeho řečí stal nekonečný proud stížností, který nebral konce.
Když jsme si někdy po ránu potkali u výtahu, dokázal během minuty vyjmenovat, kolik stojí mléko, máslo, šunka a že dřív by za to měl nákup pro celou rodinu. Já jen kývala hlavou a snažila se co nejrychleji zmizet, než začne mluvit o vládě a spiknutí obchodních řetězců.
Bylo to jedno sobotní dopoledne. Šla jsem do supermarketu pro pár věcí. Těstoviny, zeleninu, trochu ovoce. Byl tam docela ruch, lidi se tlačili u akcí, u kasy se tvořily fronty. A právě tam jsem ho uviděla.
Pan Karel. Měl plný vozík. Zastavila jsem se, protože mi to nešlo do hlavy. Ten člověk, který ještě včera na chodbě nadával, že „už se nedá ani jíst“, si právě nakládal do košíku věci, které bych já nazvala luxusem.
Na dně měl tři lahve drahého vína, několik balení steaků, lososa, olivy, sýr s modrou plísní, a dokonce i krabičku belgických pralinek. K tomu čerstvé květiny, pečivo z pekařství, které bývá dvojnásobně dražší než to běžné.
Zírala jsem na to a přemýšlela, jestli jsem se nespletla. Ale ne, byl to opravdu on. Ten samý muž, který minulý týden před domem vykřikoval, že už nebude kupovat ani máslo, protože stojí čtyřicet korun. Chvíli jsem ho sledovala z dálky. Vypadal spokojeně, usmíval se a pečlivě vybíral nejdražší značky. Na obličeji měl ten výraz, který znám z reklam. Člověk, který si dopřává.
Nemohla jsem si pomoct, přistoupila jsem blíž a pozdravila ho. Znejistěl. Asi nečekal, že ho někdo z domu uvidí s vozíkem plným delikates. Snažil se to zamluvit, že prý nakupuje pro dceru, která přijede na návštěvu, a že ty lahve nejsou jeho. Jenže čím víc mluvil, tím víc bylo jasné, že se vymlouvá.
Nebylo na tom nic špatného, kdyby aspoň jednou přiznal, že si prostě rád dopřeje. Ale ne, on musel pořád hrát tu hru o chudém důchodci, kterého drtí systém. Když jsem se pak otočila a šla k jiné uličce, slyšela jsem, jak prodavačce říká, že ještě zapomněl prosecco. V tu chvíli jsem se musela pousmát.
Cestou domů jsem přemýšlela, proč to vlastně děláme. Proč tolik lidí naříká na drahotu, ale přitom mají na nejnovější telefon, dovolenou u moře nebo luxusní večeře. Možná to má něco společného s pocitem uznání.
Když si postěžujeme, ostatní nás politují, přikývnou, souhlasí. A když se pak potají odměníme něčím lepším, připadáme si, že jsme to přelstili. Jenže koho vlastně klameme? Ostatní, nebo sami sebe?
Pan Karel není jediný. Vidím to všude kolem. Lidé, kteří brečí nad účtenkou, ale večer si objednají sushi za tisíc korun. Možná je to forma úniku. Cítíme se přetížení, tak si chceme aspoň na chvíli dopřát pocit, že se máme dobře. Ale když se tenhle rozpor opakuje pořád dokola, ztrácí to upřímnost. A právě to mě na tom dnu v supermarketu zarazilo nejvíc.
Když jsem přišla domů, vybalila jsem svůj malý nákup. Pár základních potravin, které mi vystačí na několik dní. A pak jsem si uvědomila, že vlastně nejde o to, kolik kdo utratí, ale jak se k tomu staví. Není ostuda šetřit. Není ostuda si i dopřát. Ostuda je, když člověk hlásá něco jiného, než sám žije.
Od té doby, kdykoli ho potkám na chodbě, se už neusmívám jen ze zdvořilosti. Dívám se na něj jinak, ne s pohrdáním, ale s pochopením. Možná si taky jen hraje na něco, čím by chtěl být. Možná se sám snaží přesvědčit, že je „obyčejný člověk“, i když uvnitř chce víc.
A možná, že jsme na tom všichni stejně. Mezi řečmi o drahém jídle a realitou našich nákupů se skrývá kus pravdy o tom, jak se v téhle době snažíme přežít i když to někdy znamená trochu sebeklamu.
