Článek
Stalo se to hned první týden po nastěhování. Šla jsem s odpadky a soused mě zastavil u branky. Usmíval se, ale měl v očích takový zvláštní tón. Řekl mi, že by ocenil, kdybych byla ohleduplná a nerušila noční klid. Pozastavila jsem se, protože jsem v té době ani neměla televizi zapojenou a večery jsem trávila mezi krabicemi. Připadala jsem si trochu trapně, ale nakonec jsem to nechala být. Třeba měl za to, že dělám hluk při vybalování.
Jenže další dny se situace opakovala. Jednou mi zazvonil v devět večer a oznámil, že moje kroky v obýváku jsou příliš hlasité. Jindy si stěžoval na otevřené okno, protože „každý zvuk se nese“. Připadalo mi to už přehnané, ale říkala jsem si, že nechci válku se sousedy. Snažila jsem se být ohleduplná.
Pak přišla sobota. Seděla jsem v obýváku, četla si a chystala se jít brzo spát. Venku bylo ticho. A pak to začalo. Hudba tak hlasitá, že jsem cítila vibrace ve zdech. Smích, křik, bouchání dveří aut. Vyšla jsem ven a viděla, jak soused slaví narozeniny. Na zahradě bylo snad dvacet lidí, hlasitá muzika hrála ještě po půlnoci.
A v tu chvíli mi to sepnulo. Ten člověk, který mě několikrát napomínal za to, že chodím v bytě, tady pořádal večírek, o kterém musela vědět celá ulice. Stála jsem tam a připadala si trochu naivně. Celou dobu jsem si myslela, že jde o nějaké nedorozumění, ale došlo mi, že to celé bylo jinak.
Další týdny to pokračovalo podobně. Soused mě dál napomínal kvůli každé drobnosti. Jenže jakmile měl náladu, organizoval večírky, grilovačky, dokonce jednou karaoke. Nebylo to každý víkend, ale dost na to, aby se člověk nemohl vyspat.
Začala jsem se cítit nepříjemně. Najednou mě stresoval každý krok. Zavřela jsem dveře o trochu hlasitěji a bála jsem se, že zase přijde stížnost. Přitom já sama jsem si na něj nikdy nestěžovala. Chtěla jsem jen klid.
Jednou večer jsem seděla na terase. Bylo teplo, měla jsem nalitou sklenici vína a snažila jsem se uklidnit. V tom se otevřela sousedova branka a on vyšel ven. Myslela jsem, že mě zase jde poučovat, ale tentokrát vypadal jinak. Řekl, že má problémy v práci, že doma není pohoda a že to občas přehání.
Popravdě jsem nevěděla, co na to říct. Ulevilo se mi, že konečně slyším něco lidského. Ale zároveň jsem věděla, že si nemůžu nechat líbit, aby mě někdo neustále stavěl do role rušitele. A pak si sám dělal, co chtěl.
Od té doby se k sobě chováme slušně, ale držím si rezervu. Když má večírek, zavřu okna a zapnu si film. Když si zase stěžuje, připomenu mu jeho vlastní akce a většinou ztichne. Už se necítím provinile.
Pochopila jsem, že někdy nejde o hluk, ale o člověka, který chce kontrolovat ostatní, protože nemá pod kontrolou svůj vlastní život. A možná to byl ten pravý důvod, proč jsem musela přestat ustupovat. Dnes už vím, že klid si někdy člověk musí vybojovat, i kdyby to bylo jen tím, že se přestane omlouvat za věci, které nedělá.
