Článek
Bydlím v malém bytě v paneláku, žádný luxus, ale mám balkon a ten byl pro mě vždycky takové malé útočiště. Ráno kafe, večer sklenička vína, pár květin, starý stolek po babičce. Všechno jsem si tam ladila pomalu, aby mi tam bylo dobře. Když se do vedlejšího bytu nastěhovala nová sousedka se dvěma kočkami, byla jsem spíš zvědavá než nervózní. Sama zvířata mám ráda a říkala jsem si, že kočka není pes, ten aspoň neštěká.
První dny byly v klidu. Občas jsem slyšela mňouknutí, občas šramot, ale nic zvláštního. Pak jsem si ale jedno ráno všimla, že mi na balkoně chybí jeden květináč. Ne že by byl rozbitý, prostě zmizel. Nejdřív jsem si říkala, že jsem ho možná přenesla dovnitř a zapomněla na to. Jenže nenašla jsem ho nikde.
Další den jsem na stole objevila hlínu. Rozsypanou, špinavou, otisky malých tlapek v ní. V tu chvíli mi to začalo docházet, ale pořád jsem si nechtěla připustit, že by mi cizí kočka chodila na balkon. To přece není možné, říkala jsem si. Sousedé přece tvrdili, že kočky nikam nelezou.
Jenže pak přišel večer, kdy jsem se vrátila z práce dřív. Otevřela jsem balkonové dveře a uviděla jsem ji. Seděla klidně na mém stolku, dívala se na mě a tvářila se, jako by tam patřila. Žádná panika, žádný útěk. Jen pohled, který mi jasně říkal, že jsem ji vyrušila.
Stála jsem tam a nevěděla, co dělat. Byla jsem spíš v šoku než naštvaná. Kočka seskočila, prošla se po zábradlí a bez problémů přeskočila zpátky k sousedům. Jako by to dělala každý den. A možná taky dělala.
Od té chvíle jsem si začala všímat věcí, které jsem předtím přehlížela. Škrábance na plastovém stole. Okousané listy květin. Chlupy, které rozhodně nebyly moje. A hlavně zápach. Takový ten typický kočičí, který se nedá splést s ničím jiným. Začala jsem si připadat cize ve vlastním prostoru.
Když jsem to zmínila sousedce, jen se usmála. Řekla mi, že kočky jsou zvědavé a že to určitě nebude tak hrozné. Prý nic neničí a jsou čistotné. A že bych měla být ráda, že mi dělají společnost. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Společnost jsem si představovala trochu jinak.
Začala jsem zavírat balkon. Jenže v létě to moc nejde. Dusno, horko, byt se promění v saunu. Tak jsem to zkoušela pootevírat, ale kočky si cestu vždycky našly. Byly rychlejší než moje dobré úmysly. A čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že prohrávám.
Jednou jsem přišla domů a našla rozkousaný polštář, který jsem měla na židli. Další den převržený stolek. A pak přišlo to nejhorší. Kočičí exkrementy v rohu balkonu. V tu chvíli už to nebyla drobnost ani nedorozumění. Bylo to porušení hranic, které mělo být samozřejmé.
Znovu jsem šla za sousedkou. Tentokrát už jsem nebyla klidná. Snažila jsem se mluvit slušně, ale bylo to těžké. Ona jen pokrčila rameny. Prý nemůže kočkám poručit a že balkon je přece venkovní prostor. A že bych si měla pořídit síť nebo něco podobného. Jako bych to byla já, kdo má problém.
Seděla jsem pak večer doma a přemýšlela, jak se může stát, že člověk ve vlastním bytě nemá klid. Jak snadno se bagatelizují cizí hranice, když jde o něco roztomilého a chlupatého. A jak rychle se z malé nepříjemnosti stane něco, co vám vezme pocit bezpečí.
Nakonec jsem si tu síť pořídila. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem neměla na výběr. Balkon už není stejný. Je uzavřený, omezený, jiný. A pokaždé, když se tam posadím, si vzpomenu, jak mi všichni tvrdili, že kočky nic neničí a nikam nechodí.
Po týdnu jsem pochopila, že nešlo o kočky. Šlo o to, že když se ozvete, jste najednou problém vy. A že cizí zvíře má někdy větší právo na váš prostor než vy sami. A to je poznání, na které se člověk připravuje těžko.
