Článek
Když mi sousedka jednoho odpoledne zaklepala na dveře, brala jsem to jako další běžnou návštěvu. Nosí si ke mně kafe, probíráme život a většinou skončíme u toho, jak se máme obě co učit od mladších. Ale tentokrát přišla s něčím, co mě v první chvíli potěšilo víc, než jsem chtěla přiznat. Řekla mi, že její známá shání šikovnou ženskou do svého malého podniku. Prý jde o práci, kde se člověk nenadře, má jen pár povinností a odchází domů s čistou hlavou.
Po posledních měsících, kdy jsem střídala krátkodobé brigády, které mi sotva zaplatily jídlo a nájem, jsem v tom viděla naději. Ujišťovala mě, že bych tam zapadla a že si mě její známá ráda vezme, protože někomu doporučenému věří víc než někomu cizímu z internetu. A protože jsem byla unavená z věčného hledání a nejistoty, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.
Domluvily jsme se na schůzce. Už cestou jsem cítila zvláštní tíhu v žaludku. Část mě byla nadějná, druhá část se bála, že se zase spálím. Ale to si člověk musí čas od času říct, že když nic nezkusí, tak nic nezíská. A tak jsem šla.
Provozovna byla malá. Vypadala až mile skromně, skoro rodinně. V koutě stály krabice, někde se povalovala zásoba čistících prostředků a za pultem se usmívala žena, která měla být možná mojí budoucí šéfovou. Přivítala mě takovým způsobem, že jsem si hned připadala jako někdo, kdo už tam dávno patří. Nabídla mi čaj, posadila mě a začala vyprávět o tom, jak je ráda, že sousedka někoho doporučila.
Nejdřív to znělo krásně. Mluvila o tom, že hledá spolehlivou posilu, někoho, kdo se nebojí práce a kdo bude brát podnik jako místo, kde se člověk může cítit skoro jako doma. Odpovídala jsem jí, že to přesně hledám. Jenže pak se rozhovor stočil k tomu, co bych přesně měla dělat.
Tehdy jsem zbystřila. Nejprve řekla, že jde o střídání směn od rána do večera, což jsem ještě byla ochotná přijmout. Prý to není každý den, jednou za týden delší směna. Říkala jsem si, že takhle to má mnoho lidí a že bych si na to zvykla. Jenže pak začala přidávat další drobnosti, které s každou minutou začaly tvořit obraz, který se mi vůbec nelíbil.
Například bych měla být na telefonu i během volných dní. Kdyby někdo nedorazil, musela bych přijet. A nešlo o možnost, ale spíše o povinnost. Prý to tak dělají všichni. V duchu jsem si říkala, že za takové peníze, jaké nabízela, je přece nereálné být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Jenže ona to podávala stylem, jako kdyby o nic nešlo.
Další věc mě zaskočila ještě víc. Když se zeptala, jestli mám auto, protože budu občas potřebovat rozvézt zboží. Že mi samozřejmě přispěje na benzín, ale auto je prý nutnost. Nechápala jsem proč. Nikde v inzerátu o ničem takovém nemluvila. Ani sousedka o žádných jízdách nic neříkala. Navíc moje auto je starší, má teď poruchu a já ho sotva uživím. Neuměla jsem si představit, že s ním budu objíždět půlku města.
A aby toho nebylo málo, nakonec přišla řeč na to, že výplata bude zatím bez smlouvy. Prý než zjistí, jak mi to půjde. A že první měsíc bude spíš zkušební. To už mi žaludek klesl úplně. Celé roky jsem si dávala pozor na práci na černo, na nejisté brigády a dohody bez papírů. A najednou jsem měla nastoupit někam, kde mi nemůžou garantovat vůbec nic.
Snažila jsem se udržet úsměv, protože pořád probíhal rozhovor, ale v hlavě mi běžela jedna věta za druhou. Představovala jsem si sebe, jak sedím doma a čekám, jestli mě náhodou nezavolají. Jak jezdím na vlastní náklady po městě a pracuju, aniž by mi to někdo vůbec podepsal. Jak nemám jistotu, že za měsíc dostanu zaplaceno. A tehdy jsem v sobě cítila zvláštní klid. Takový ten, kdy člověk pochopí, že tudy cesta prostě nevede.
Když jsme se loučily, řekla jsem, že si to doma ještě promyslím. Ona se usmála a popřála mi hezký den. Snažila jsem se odejít s poděkováním, ale jakmile jsem zavřela vrata provozovny, přišla vlna úlevy. Najednou jsem věděla, že tohle není moje cesta. Že se možná trápím tím, že pořád hledám práci a nikde nezůstávám dlouho, ale zároveň jsem si uvědomila, že mám právo říct ne.
Doma jsem to pak řekla sousedce. Vyslechla mě a jen tiše kývala. Nezlobila se. Uznala, že podmínky nejsou fér. A já si v tu chvíli uvědomila, že někdy je lepší zůstat ještě chvíli v nejistotě, než skočit do něčeho, co by mě zničilo psychicky i finančně.
