Článek
Svatbu jsme plánovali jako malou, intimní oslavu v kruhu nejbližších. Pronajali jsme si penzionu se zahradou kousek za Prahou, pozvali šedesát hostů a já snila o dokonalém dni, kdy budu jako princezna z pohádky kráčet k oltáři ve svých vysněných šatech. Jenže pohádky jsou jedna věc a realita druhá. A v té mé realitě figurovala Tomášova matka Hana.
Od začátku našeho vztahu jsme s Hanou tak nějak opatrně kroužily kolem sebe. Nebyla vyloženě protivná, ale cítila jsem z ní určitou rezervovanost. Tomáš byl její jediný syn a ona mě pořád vnímala jako tu holku, která jí ho „ukradla“. Několikrát při rodinných obědech prohodila poznámky typu: „Tomášek by nikdy předtím tohle nejedl“ nebo „Tebe dřív značkové oblečení nezajímalo“. Jako by mi dávala najevo, že zná svého syna lépe než já. A možná to byla v některých ohledech pravda, ale přála jsem si, aby mě přijala takovou, jaká jsem.
Svatební den začal nadějně. Slunečné počasí, nádherně nazdobená zahrada, já v šatech, ve kterých jsem se cítila opravdu krásná. Obřad proběhl hladce, prstýnky jsme si vyměnili s úsměvem na rtech a já měla pocit, že teď už bude všechno dokonalé. Hostina byla připravená, hudba hrála a já byla šťastná, že se mi splnil sen.
Jenže pak přišel čas na proslovy. Můj otec pronesl dojemnou řeč o tom, jak mě viděl vyrůstat a jak je hrdý na ženu, kterou jsem se stala. Tomášův tatínek vtipně zavzpomínal na to, jak mu syn oznámil, že se mnou chodí. A pak vstala Hana. S mírně rozechvělým hlasem začala mluvit.
„Drazí hosté, jsem ráda, že jste tu dnes s námi, abyste oslavili svatbu mého syna…“ začala standardně a já si oddechla. „Tomášek byl vždycky dobré dítě. Citlivý, možná až moc. Vždycky se staral o ostatní víc než o sebe.“ Zarazila se a napila se vína. „A proto jsem vždycky doufala, že si najde někoho, kdo se o něj bude starat stejně dobře, jako jsem se starala já. Někoho, kdo pochopí jeho… řekněme specifické potřeby.“
Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na rtech. Tomáš vedle mě znervózněl a chytil mě za ruku.
„Když mi Tomášek před šesti lety představil Lucii, musím přiznat, že jsem byla překvapená. Vždycky jsem si myslela, že bude s někým… podobnějším naší rodině. S někým, kdo má podobné hodnoty a výchovu.“ Při těch slovech se přátelsky usmála na mé rodiče, jako by jim neřekla něco naprosto urážlivého. „Ale čas ukázal, že Lucie dokáže být přizpůsobivá. Alespoň v některých věcech.“
V tu chvíli se mi chtělo brečet. Cítila jsem, jak mi rukou mačká Tomáš a vidím jeho zoufalý pohled. Svatební koordinátorka na druhé straně místnosti vypadala, že by nejraději Hanu odvedla pryč.
„A tak dnes, když vidím svého syna a jeho…“ Krátká pauza. „…manželku, přeji jim, aby jejich vztah vydržel všechny zkoušky. Protože, věřte mi, budou přicházet.“ Zvedla skleničku. „Na novomanžele!“
Hosté rozpačitě připili a já se snažila udržet úsměv, přestože uvnitř jsem se rozpadala. Tomáš se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Promiň, miláčku, tohle si nezasloužíš.“ Večer jsme strávili v tichém napětí a já jsem si nemohla pomoct – cítila jsem, že mi Hana ukradla můj vysněný den.
Následující měsíce jsme se s tchyní vídali jen zřídka. Tomáš se s ní pohádal kvůli jejímu proslovu a ona se mi jaksi vyhýbala. Já jsem byla ráda, protože jsem se ještě nevzpamatovala z toho ponížení. Ale asi půl roku po svatbě jsem se dozvěděla, že Hana onemocněla. Nic smrtelného, ale potřebovala pomoc po operaci kyčle.
Tomáš byl zrovna na dlouhodobé služební cestě v zahraničí a já jsem stála před rozhodnutím – buď pomoct ženě, která mě veřejně ponížila, nebo ji nechat, ať si poradí sama. Po dlouhém přemýšlení jsem zavolala a nabídla pomoc. Ne kvůli ní, ale kvůli Tomášovi.
První dny u ní doma byly trapné. Mlčely jsme, já vařila, uklízela a pomáhala jí s hygienou. Pak, asi pátý den, když jsem jí pomáhala umýt vlasy, se najednou rozplakala.
„Strašně se stydím,“ vzlykala. „Za ten proslov. Za to, jaká jsem byla. Vím, že mi to asi neodpustíš, ale potřebuju, abys to věděla.“
Byla jsem v šoku. „Proč jste to udělala?“ zeptala jsem se tiše.
„Protože jsem se bála. Bála jsem se, že mi ho vezmeš úplně. Že mi najednou nezbude nic.“
Ten večer jsme si dlouho povídaly. O jejím strachu ze samoty po smrti manžela, o tom, jak Tomáš byl její poslední kotva, o tom, jak jí připadalo, že s mým příchodem se všechno mění. Poprvé jsem v ní neviděla nepřítele, ale osamělou, vystrašenou ženu.
Můj dvoutýdenní pobyt u ní se protáhl na měsíc. Když se Tomáš vrátil, nemohl uvěřit tomu, co vidí – jeho žena a matka sedí u stolu, smějí se a plánují společný výlet.
Dnes, rok po naší svatbě, je Hana jednou z mých nejbližších přítelkyň. Chodíme spolu na jógu, vařím jí svoje rodinné recepty a ona mě naučila péct svůj pověstný štrúdl. Občas, když si spolu dáme víno, vzpomene na ten hrozný proslov a s úsměvem řekne: „Jak jsem mohla být tak hloupá?“
A já jí odpovídám: „Někdy musíme udělat krok zpět, abychom pak mohli udělat dva dopředu.“
Možná náš příběh není ten klasický pohádkový, kde svatbou všechno končí. Pro mě a Hanu to byl teprve začátek – začátek přátelství, které jsem nikdy nečekala, ale které mi dalo mnohem víc, než bych si kdy dokázala představit.
