Článek
Teprve později mi došlo, co si o mně myslí, a jak rychle člověk dokáže soudit jen podle prvního dojmu. Bylo už pozdní odpoledne, když jsem konečně zastavil auto na parkovišti před supermarketem. Byl jsem po dvanáctihodinové směně na stavbě, špinavý od barvy, prachu a potu.
Ruce se mi třásly únavou, tričko jsem měl potrhané a na kalhotách zaschlou maltu. Neměl jsem sílu to řešit. Chtěl jsem jen koupit pár věcí a jet domů. Všiml jsem si ale, jak se pohledy lidí kolem mě stáčí jedním směrem a jak si mě nenápadně měří. V tu chvíli jsem tomu nepřikládal význam, protože jsem byl ponořený do vlastních myšlenek a únava mi zastírala úsudek.
Když jsem ale prošel mezi regály, zachytil jsem tichý smích dvou mladých žen. Byly opřené o vozík a šeptaly si něco mezi sebou, přičemž jejich oči neustále směřovaly ke mně. Až příliš jasně jsem zaslechl poznámku, která mě zarazila. Nešlo jen o pobavený tón, ale o způsob, jakým se mě snažily nenápadně odstrčit z cesty, jako bych tam překážel. V tu chvíli jsem poprvé pocítil zvláštní napětí v žaludku a přišlo mi, že jsem se ocitl na místě, kde o mě nikdo nestojí.
V oddělení s pečivem jsem zahlédl staršího muže, který se ke mně naklonil a šeptal něco své manželce. Ta se na mě podívala s výrazem, který člověk získá, když se ocitne poblíž někoho, komu se chce vyhnout. Působil jsem na ně jako někdo, kdo do obchodu nepatří. Najednou jsem cítil, jak se mi potí ruce, i když jsem byl unavený a promrzlý. Měl jsem chuť otočit se a odejít, ale zároveň jsem věděl, že by to působilo jako přiznání, že tam opravdu nemám co dělat.
Přidal jsem do kroku a snažil se nehledět na ty, kteří mě míjeli a dívali se jinam, jako by se báli, že je oslovím. Dvě slečny u kosmetiky se dokonce zastavily v hovoru, když jsem prošel kolem. Jedna z nich si mě změřila pohledem od bot až po hlavu a pak jen zavrtěla hlavou. Bylo to zvláštní, protože ačkoliv nejsem zvyklý řešit názory cizích lidí, tenhle pocit se mě držel nečekaně pevně. Jako by mě někdo stáhl o několik pater níž, aniž by měl ponětí, kdo vůbec jsem.
Když jsem dorazil k pokladně, atmosféra byla stejná. Pokladní žena mě pozdravila nejistým tónem a její oči sjely k mému oblečení. Když jsem vytáhl peněženku, všiml jsem si, že ustoupila o krok dozadu, jako by očekávala něco nepříjemného. Položil jsem nákup na pás a nechal věci projet. Podívala se na mě, jako by čekala, že budu platit drobnými, nebo že se snad budu vymlouvat, proč nemám peníze.
Situace se změnila až ve chvíli, kdy jsem z kapsy vytáhl firemní kartu. Byla to karta stavební firmy, kterou vlastním. Měla moje jméno a logo, které je na několika velkých projektech ve městě. Pokladní ji vzala do ruky, chvíli na ni nechápavě koukala a pak zvedla oči. V jejím výrazu se najednou objevilo cosi jako překvapení a rozpaky. Když kartu vložila do terminálu, všiml jsem si, že jedna z žen, které se mi smály u pečiva, stojí za mnou a došlo jí, že se spletla.
Všichni kolem jako by ztichli. Mladé ženy, které si mě předtím měřily pohledem, najednou nápadně uhýbaly očima a tvářily se, že se dívají jinam. Starší pár, který mě předtím obcházel širokým obloukem, se najednou tvářil, jako by mě nikdy neviděl. Pokladní se snažila narovnat záda a změnit tón hlasu na příjemný, ale už to nepůsobilo přirozeně. Působil to jako rychlá hra, ve které se všichni snažili napravit první dojem.
Když jsem si vzal tašku a zamířil ke dveřím, uvědomil jsem si, jak nečekaně snadné je být zařazen do role, která vám nepatří. Stačí jeden den, únava a špinavé oblečení. Najednou nejste člověk, ale někdo, koho lze přehlížet nebo zesměšnit. Ten pocit ve mně zůstal i poté, co jsem seděl v autě a nastartoval motor. Uvědomil jsem si, že to není o mě, ale o nich. O tom, jak rychle si lidé vytvářejí úsudek a jak málo stačí, aby se spletli.
Domů jsem jel tiše a bez hudby. Ne proto, že bych byl zraněný, ale protože jsem nad tím vším přemýšlel. A možná to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem pochopil, kolik síly má obyčejná slušnost a proč na ni nesmím nikdy zanevřít.
