Článek
Děti pobíhají s baťůžky, na kterých svítí loga známých firem, na nohou mají tenisky, jejichž cena odpovídá polovině mého platu, a mikiny jsou poseté nápisy značek, které se v reklamách tváří, že bez nich člověk ani nemůže vyjít z domu. A mezi nimi stojí můj syn, v obyčejném tričku, v bundě z běžného obchodu a v botách, které vydrží víc než jednu sezónu. Nikdy jsme neřešili, zda má na sobě logo nebo ne. Pro nás bylo vždycky důležité, aby mu bylo teplo, aby se v oblečení cítil pohodlně a aby ho mohl bez problémů ušpinit, když si hraje na hřišti. Jenže očividně to začíná být problém, protože se ukazuje, že dnešní školní prostředí je víc o značkách než o tom, jestli je dítě spokojené.
Nedávno se mi stalo něco, co mě úplně vyvedlo z míry. Byla jsem ve škole, učitelka si mě odvedla stranou a začala se mě ptát, jestli to, že náš syn nemá značkové věci, děláme schválně. V první chvíli jsem ani nevěděla, jestli jsem dobře slyšela. Co tím jako myslí? Že mu to zakazujeme? Že ho vedeme k tomu, aby se lišil? Připadala jsem si, jako by mi někdo naznačoval, že syna schválně vyčleňujeme z kolektivu. A já jsem přitom měla za to, že vychovávám dítě k tomu, aby vědělo, že hodnota člověka se nepozná podle loga na botách.
Nechci tvrdit, že mi je úplně jedno, co má na sobě. Jako každého rodiče mě těší, když vypadá hezky a upraveně. Ale nikdy jsem necítila potřebu utrácet tisíce za jednu mikinu jen proto, že na ní svítí jméno nějaké zahraniční značky. Máme jiné priority: raději ty peníze dáme za kroužky, na výlety, na společné zážitky, které mu zůstanou. Učím ho, že svět není o tom, kolik utratíš v obchodě, ale o tom, co prožiješ, co se naučíš a jak se k lidem chováš. Přesto se setkávám s tím, že je to dnes skoro považováno za vadu.
Vím, že děti mohou být kruté. Že si mezi sebou dávají najevo, kdo má „lepší věci“, kdo má nový telefon a kdo pořád nosí ten starý. Jenže když tohle začne podporovat i škola, připadá mi to úplně špatně. Učitelka se mě ptala, jestli si uvědomuji, že takhle bude mezi ostatními vyčnívat a že se mu možná budou smát. Jako by mi chtěla naznačit, že bych měla raději přistoupit na hru a koupit mu taky nějaký ten „správný“ kousek. A já si říkám, opravdu tohle má být role školy? Místo aby děti učili, že každý je jiný a že v tom je hodnota, oni sami vytvářejí tlak, aby zapadly do uniformního stáda značek.
Neříkám, že synovi nikdy nic pěkného nekoupíme. Občas si něco vybere sám a já mu ráda udělám radost. Ale rozhodně nehodlám přistoupit na to, že jeho hodnota je měřitelná cenovkou na oblečení. Když jsem učitelce řekla, že to rozhodně není schválně, ale že prostě nechci z dítěte dělat chodící reklamu, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu. A tehdy jsem si uvědomila, že problém není v mém synovi, ale v tom, jak nastavené prostředí kolem nás funguje.
Po cestě domů jsem přemýšlela, jestli mu tím neubližuju. Jestli mu nedávám do života zbytečné překážky. Ale pak jsem si vzpomněla na to, co jsme zažívali my. My jsme vyrůstali v době, kdy jsme nosili to, co bylo a stejně jsme si našli přátele, bavili se, chodili ven. Nikdo neřešil, jestli má někdo značkové džíny. A pokud ano, tak to byla jen drobnost, která rozhodně neurčovala, jaký má kdo život. Dnes je to skoro naopak. Děti, které nemají drahé věci, jsou divné, a ty, co je mají, jsou brány automaticky jako ti úspěšnější. Přitom to vůbec nesouvisí s tím, jak chytří, dobří nebo kamarádští jsou.
Když se o tom bavím s jinými rodiči, slyším podobné příběhy. Někdo raději potají nakupuje na splátky, jen aby jeho dítě nevypadalo chudší než ostatní. Někdo šetří na vlastním jídle, aby mohl koupit značkové boty, protože jinak by jeho dcera byla terčem posměchu. To přece není normální. Děláme ze svých dětí oběti konzumu a vůbec si neuvědomujeme, jaký tlak na ně tím vytváříme. Místo aby se učily, že záleží na tom, jací jsou uvnitř, učíme je, že rozhoduje logo na jejich tričku.
Nechci, aby můj syn vyrůstal s pocitem, že musí soupeřit v soutěži o nejdražší značku. Chci, aby věděl, že je cenný sám o sobě. A pokud kvůli tomu bude muset čelit posměškům, budu stát při něm a budu mu připomínat, že v tom není sám. Protože problém není v něm, ale v lidech, kteří se nechají ovládnout značkami a penězi. Ať si klidně někdo myslí, že jsme divní. Já si naopak myslím, že tohle je jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou mu můžeme dát.
A jestli se učitelka znovu zeptá, jestli to děláme schválně, odpovím jí, že ano. Že schválně vychovávám dítě, které bude vědět, že lidskost se nepozná podle loga na mikině. Protože jestli to má být dnes rebelie, pak ať je. A já jsem na tuhle rebelii hrdá.
