Článek
V duchu jsem přemýšlela, jestli se snad pohádali, nebo jestli mu mám něco vyřídit. Jenže to, co jsem si přečetla, mě naprosto vyvedlo z míry. Přiznala se mi, že má strach. Že už to dál nezvládá, že se jí syn v posledních týdnech úplně odcizil. Prý s ní nemluví, tráví večery u počítače, někdy zmizí na celé dny a vrátí se podrážděný.
A že má podezření, že má jinou. Zírala jsem na ten text a chvíli nevěděla, co odpovědět. Vždyť ještě před měsícem jsem je oba viděla spolu na večeři, smáli se, plánovali dovolenou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi nimi bylo něco špatně.
Sedla jsem si na postel a psala jí zpátky, že si to určitě jen namlouvá. Že má syn možná jen těžší období v práci. Ale ona mi odepsala hned. Že našla v jeho telefonu cizí jméno, zprávy, které nemohla přehlédnout. A že potřebuje vědět, jestli o tom něco vím. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, protože jsem o ničem nevěděla. A přiznám se, že mě bodlo u srdce, že mi o tom neřekl ani syn.
Druhý den jsem nemohla dospat. Snídala jsem s telefonem v ruce a pořád přemýšlela, jestli jí mám napsat, že si s ním promluvím, nebo jestli se do toho vůbec nemám plést. Vždycky jsem se snažila držet odstup. Měla jsem za to, že jejich vztah je jejich věc. Ale zároveň jsem cítila, že mě to trápí víc, než bych chtěla přiznat.
Když se večer konečně vrátil domů, byla jsem nervózní. Sedl si k televizi, pustil fotbal a choval se úplně normálně. Tak, jako by se nic nedělo. Chvíli jsem to nevydržela a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Odpověděl mi, že ano. Jenže ten tón, jakým to řekl, mě přesvědčil o opaku. A tak jsem se zeptala přímo.
Nejdřív se zarazil, a pak mi řekl, že ano, rozešli se. Že to prostě nešlo dál. Prý se hádali, nerozuměli si, a že se v tom nechce pitvat. Mluvilo se mi těžko, protože jsem věděla, jak moc ji měl rád. A zároveň jsem cítila, že v tom je ještě něco víc. Když jsem se zeptala, jestli za tím stojí jiná žena, sklopil oči a mlčel.
V tu chvíli mi bylo jasné, že se přiznávat nechce. A vlastně ani nemusí. Poznala jsem to sama. Viděla jsem ten výraz, jaký měl, když byl zamilovaný. Jenže tentokrát v tom nebyla ta radost, spíš zmatek a nejistota.
Přemýšlela jsem, jestli mám přítelkyni napsat, že měla pravdu. Ale co by to změnilo? Možná by ji to jen víc bolelo. Měla jsem chuť jí napsat, že mě to mrzí, že mě to trápí stejně jako ji. Ale nakonec jsem to neudělala. Nechtěla jsem zasahovat.
Celé dny jsem pak přemýšlela o tom, jak málo někdy rodiče vědí o životě svých dětí. Myslela jsem, že se synem máme blízký vztah, že mi říká všechno. Ale tahle zkušenost mě naučila, že i dospělý syn má své hranice. Že ne všechno musím chápat nebo opravovat.
Uběhlo pár týdnů. Syn si našel novou přítelkyni, kterou mi po čase představil. Milá dívka, možná trochu jiná než ta předchozí. Usmívala se, snažila se zapadnout, ale já se nemohla zbavit zvláštního pocitu. Ne proto, že bych ji nechtěla přijmout, ale proto, že jsem cítila, že se něco změnilo. V něm i ve mně.
Když jsem šla jednou večer spát, znovu jsem si vzpomněla na tu první noční zprávu. Na to, jak jsem si tehdy říkala, že dospělost dětí je krásná, dokud nezačnou žít svoje vlastní životy, kam už nás nepouští. Dnes už vím, že nejde jen o vztah mého syna. Jde i o mě. O to, že se musím naučit pustit kontrolu, smířit se s tím, že i chyby k životu patří. Že i když ho chci chránit, nemůžu být u všeho.
Někdy si s tou první přítelkyní ještě napíšeme. Opatrně, jako dvě ženy, které prošly stejným zklamáním, jen z jiné strany. A i když vím, že to není můj příběh, pořád mě to občas zabolelo. Protože v tom tichu, které po ní zůstalo, se učím nechat dospět nejen svého syna, ale i sebe.
Jana, 46 let, Hradec Králové
