Článek
Bylo to k Vánocům, první společné Vánoce v novém bytě. Malém, pronajatém, ale našem. Byli jsme na něj pyšní. Každou poličku jsme řešili týdny, každý hrnek měl své místo. Neměli jsme moc peněz, ale měli jsme klid. A taky pocit, že si věci vybíráme proto, že je skutečně chceme.
Tchán měl jiný přístup. Vždycky věděl lépe. Co je kvalitní, co vydrží, co má hodnotu. Když krabici otevřel, skoro se u toho narovnal. Uvnitř byl masivní kuchyňský spotřebič. Značka, o které jsme slyšeli jen v reklamách. Lesklý, těžký, s příslušenstvím, které zabralo půl linky. Prý aby se nám lépe vařilo. Prý investice na celý život.
Poděkovali jsme. Upřímně, tehdy to jiné nešlo. Jenže už v té chvíli mi bylo jasné, že tenhle dar nikdy nezapadne. Vaříme jednoduše. Nemáme čas ani chuť na složité recepty. Navíc jsme sotva měli místo na konvici. Spotřebič jsme postavili do skříně. Na chvíli. Tedy alespoň jsme si to říkali.
Měsíce plynuly. Přístroj tam stál zabalený, netknutý. Občas jsem na něj narazila při hledání jiných věcí a vždycky mě bodlo u žaludku. Pocit viny. Měli bychom ho přece používat. Byl drahý. Tchán se ptal. Nenápadně, ale pravidelně. Jak se s ním vaří. Co už jsme zkoušeli. Odpovídali jsme vyhýbavě. Jednou jsme ho prý zapnuli. Jindy jsme neměli čas.
Postupně se z dárku stal problém. Něco, co mezi námi viselo pokaždé, když se o něm mluvilo. Nechtěli jsme ho vrátit. Nechtěli jsme ho prodat. Připadalo nám to nevděčné. Jenže zároveň jsme ho nechtěli mít. Nehodil se k nám. Připomínal nám cizí představy o tom, jak bychom měli žít.
Jednoho dne jsme se stěhovali do ještě menšího bytu. Nájem šel nahoru, prostor dolů. Dělali jsme si inventuru. Co si vzít. Co pustit dál. A ten spotřebič znovu stál před námi. Těžký. Nepoužitý. Zabíral místo, které jsme neměli. Tehdy jsme si poprvé řekli nahlas, že ho prodáme.
Nebyla v tom zlomyslnost. Spíš úleva. Že si konečně vybereme my. Že se zbavíme věci, která nám nikdy nepatřila. Prodej šel rychle. Byl o něj zájem. Za utržené peníze jsme zaplatili kauci a koupili si obyčejný stůl do kuchyně. Ten, u kterého teď sedíme každý den.
Tchán se to dozvěděl náhodou. Někdo se zmínil. My sami jsme to neříkali. Nechtěli jsme ubližovat. Jenže ubližování přišlo stejně. Od té chvíle se něco změnilo. Přestal volat. Přestal se ptát. Když jsme se viděli, byl zdvořilý, ale chladný. Krátké věty. Žádné zájmy. Žádné nabídky pomoci.
Nejdřív jsme si mysleli, že je to náhoda. Že má práci. Že řeší své věci. Jenže časem bylo jasné, že nejde o shodu okolností. Ten dárek byl pro něj víc než věc. Byl to symbol. Něco, čím chtěl zasáhnout do našeho života. Možná pomoct. Možná ukázat, že ví lépe. A my jsme to odmítli.
Mrzelo mě to. Ne kvůli spotřebiči. Ale kvůli tomu, jak málo stačilo k tichu. Jak křehké byly ty vztahy, když se postavily na věci místo na porozumění. Přemýšlela jsem, jestli jsme neměli lhát dál. Nechat přístroj stát ve skříni a hrát divadlo. Možná by byl klid.
Jenže pak se podívám na náš stůl. Obyčejný, lehce odřený, ale náš. A vím, že bych to znovu udělala stejně. Protože dárky by neměly zavazovat. Neměly by být testem loajality. Neměly by rozhodovat o tom, jestli si zasloužíme zájem.
Tchán se dodnes moc neozývá. A já jsem se naučila, že někdy ztrácíme lidi ne proto, že bychom udělali něco špatně, ale proto, že jsme si dovolili žít po svém. A to je pro některé těžší přijmout než jakýkoli drahý dárek.
