Článek
Jenže roky mě naučily, že některé vztahy jsou složité a člověk do nich může dávat energii, která se mu nikdy nevrátí. Přesně to se stalo mně. Moje tchyně ke mně nikdy nenašla cestu. Nikdy jsem přesně nepochopil proč. Neudělal jsem žádnou zásadní chybu, neublížil jí, nepovyšoval se.
Přesto se ke mně chovala jako k někomu, kdo jí překáží. Zatímco jiné rodiny drží spolu, u nás to bylo spíš o tom, že ona si držela odstup. A já jsem se pořád snažil být ten, který mosty staví, ne boří. Jenže čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl pocit, že si mě nechává jen trpět, protože jsem partner její dcery.
Dlouho jsem to bral jako její povahu. Někteří lidé si prostě nepouštějí druhé k tělu. Jenže postupem času to začalo být osobní. Malé poznámky. Nevnímatelná ironie. Přehnaný zájem o to, co dělám špatně, a nula ocenění, když jsem se snažil. Moje žena to viděla, ale vždycky nad tím mávla rukou, že mamka je prostě taková a že se s tím mám smířit. Tak jsem se snažil. Opravdu.
Minulý měsíc ale přišel okamžik, který mě donutil zastavit se a zamyslet, jestli mám pořád mlčet. Byl jsem u nich na návštěvě. Malá měla narozeniny a chtěli jsme to oslavit všichni spolu. Chtěl jsem, aby atmosféra byla příjemná, protože poslední dobou naše vztahy doma nebyly zrovna jednoduché. Jenže tchyně opět nezklamala. Když jsem přinesl dort, podívala se na mě tím svým způsobem, jako by mě zhodnotila od hlavy až k patě, a pronesla, že jsem ho mohl aspoň koupit pořádný.
Nepřikládal bych tomu váhu, kdyby to nebylo podesáté, posté. A navíc přede všemi. Viděl jsem, jak moje dcera sklopila oči, aby nemusela sledovat napětí. V tu chvíli mě to zasáhlo nejvíc, protože děti vnímají všechno, i když se tváříme, že ne. Místo aby měl narozeninový den radostný tón, cítil jsem pnutí ve vzduchu.
Pomalu jsem položil krabičku s dárkem a snažil se neříct nic, co bych později litoval. Jenže tchyně pokračovala. Že jsem pořád nevyspělý, že moje žena by si zasloužila lepší životní úroveň, lepšího muže, že jsem moc hodný na práci, ale málo průbojný. Nedokázal jsem se nadechnout. Mluvil jsem nahlas a klidně, řekl jsem, že už nechci být někým, kdo je terčem nálad a kdo se snaží zavděčit, i když to k ničemu nevede.
V tu chvíli přišel tchán. Vždycky byl pro mě někdo, koho jsem měl rád, protože působil férově. Člověk by do něj řekl, že vidí věci realisticky. Postavil se mezi nás dva a já si naivně myslel, že se pokusí trochu uklidnit situaci. Místo toho se na mě podíval způsobem, který jsem u něj ještě nezažil. Řekl, že jeho žena má právo říkat, co si myslí, a že pokud je mi to nepříjemné, je to můj problém. Prý bych měl být rád, že je k nám upřímná. A že jestli má pocit, že nejsem dost dobrý pro jejich dceru, asi k tomu má důvody.
Ta slova ve mně ztuhla. Tchán, který mě vždycky bral spíš neutrálně, možná občas s odstupem, ale nikdy vyloženě zle. A teď najednou tohle. Jakoby mi někdo sebral poslední kousek jistoty, že v té rodině mám aspoň půdu pod nohama. Ještě víc mě ale zabolelo, že moje žena neřekla nic. Stála vedle něj a mlčela. Později se vymlouvala, že nechtěla zhoršit situaci. Jenže já tam stál sám. Proti dvěma lidem, kteří si o mně udělali obrázek, ať už spravedlivý nebo ne.
Domů jsme jeli v tichu. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně. Jestli jsem opravdu nedostatečný. Jestli jsem někde něco zanedbal. Ale když si to celé přehrávám znovu, došlo mi, že to nebyla kritika, která chce pomoct. Byl to soud. Rychlý, bez diskuse, bez snahy pochopit. A já jsem si uvědomil, že v té rodině nebudu nikdy přijatý tak, jak jsem doufal. Týden jsem o tom nemluvil. Pak jsem to otevřel doma.
