Článek
Tehdy mě nenapadlo, že si ten večer budu pamatovat spíš jako bolestivý zážitek, který ve mně ještě dlouho zůstane. Už při příchodu bylo cítit napětí. Tchyně mě letmo políbila na tvář, ale místo toho, aby mě přirozeně uvedla mezi ostatní, stihla mi během pár minut okomentovat výběr šatů, vlasy i to, že „jsem taková moc tichá“. Cítila jsem se, jako bych stála u dveří a čekala na schválení. Jenže to nepřicházelo.
Když jsme usedli ke stolu, snažila jsem se držet konverzaci, usmívat se a nechat věci plynout. Ale čím víc sklenek vína tchyně měla, tím ostřejší byly její poznámky. „Takže ty vlastně nic nevaříš? A co teda děláš celý den?“ zasmála se na celé kolo. Všichni se přidali. Manžel seděl naproti mně, mlčel a pak se přidal taky. „Bea je náš fastfoodový andílek,“ zasmál se. Smál se jí, ne se mnou.
Dozvěděla jsem se, že jsem mladá, ale asi ne dost na to, abych se naučila chovat. Že se neumím bavit, že bych měla přibrat i zhubnout zároveň. Každé slovo mířilo přesně tam, kde to zabolelo. Nešlo už jen o trapas. Cítila jsem, jak se mi chce zvednout ze židle a odejít. Ale nechtěla jsem udělat scénu. Cítila jsem stud. Za sebe. Za něj. Za celou tu situaci.
Po návratu domů jsem čekala, že si o tom promluvíme. Že mi řekne, že to přehnala, že ho mrzí, že mě v tom nechal samotnou. Místo toho mávl rukou, že „to přece byla sranda“. Prý je máma jen upřímná a trochu ráznější. Ale já jsem si ten večer poprvé uvědomila, že v tomhle vztahu stojím sama. Že když mě někdo ponižuje, on se nepřidá ke mně ale k nim.
Dnes už bych tam znovu nejela. A vlastně ani nechci. Tchyně není moje rodina. A partner, který se směje, když mi někdo ubližuje, jí jen dává svolení. Možná jsem mladá, ale nejsem hloupá. Vím, že láska bez respektu je jen iluze. A iluze, ty už nechci žít.
