Článek
Když jsem zjistila, že čekáme miminko, měla jsem pocit, že se mi otočil svět do krásnější podoby. Procházela jsem obchody s dětskými věcmi a představovala si, jak bude náš domov vonět novotou a čistotou. S partnerem jsme se shodli, že výbavu pořídíme postupně, aby nás to finančně nezatížilo. Všechno se zdálo jednoduché, dokud se do toho nevložila tchyně a nezadala nám pravidlo, které jsem nedokázala pochopit.
Oznámila mi, že kupovat výbavu před narozením je zakázané. Její hlas byl pevný a neústupný a já nechápala, proč by mi někdo měl říkat, kdy směju nebo nesměju pořídit plenky nebo oblečení. Působila, jako by snad věděla něco, co my ne. S partnerem jsme nad tím kroutili hlavou, ale nechtěla jsem hned vyvolat konflikt. Pořád jsem doufala, že jde jen o nějakou její zvláštnost, kterou časem vysvětlí.
Napětí kolem výbavy narůstalo
Po několika dnech mi začalo být nepříjemné pokaždé, když jsem uviděla cokoli spojené s miminky. Chtěla jsem pro dítě to nejlepší a měla jsem potřebu být připravená. Přesto jsem se cítila svázaně. Každý krok směrem k nákupu mi připadal jako něco, co bych měla skrývat, aby se o tom tchyně nedozvěděla. Zároveň jsem nechápala, proč na tom tak trvá, když jí do našich nákupů vlastně nic není.
Když jsem o tom mluvila s partnerem, jen pokrčil rameny. Tvrdil, že je zvyklý na její zvláštní názory a že se kvůli nim zbytečně nervuji. Ale pro mě to nebylo tak jednoduché. Byla jsem těhotná, citlivá a toužila jsem tvořit domov. Místo toho jsem se cítila jako host v životě někoho jiného, kdo má pocit, že za mě může rozhodovat.
Konečně jsem slyšela pravdu
Jednoho odpoledne mě tchyně požádala, abych za ní přišla. Seděla u stolu, působila unaveně a najednou mnohem lidsky. Řekla mi, že se bojí, aby se nám nestalo to, co se stalo jí. Teprve tehdy jsem pochopila, že za jejím zákazem nebyla snaha ovládat nás, ale vzpomínka na něco, co ji dodnes bolí. Při druhém těhotenství prý přišla o dítě a ještě dlouho po tom měla doma nevybalené tašky plné věcí, které nikdy nepoužila.
Popisovala, jak jí připadalo, že celý byt dýchá prázdnotou a neštěstím, a jak dlouho trvalo, než našla sílu ty věci někomu darovat. Když mluvila, její hlas se několikrát zlomil a já najednou viděla ženu, která se snaží chránit nejen sebe, ale i nás. Nešlo o zákaz. Šlo o strach, který se s ní táhne celé roky a který nikdy úplně nezmizel.
Ulevilo se mi, ale zároveň jsem nevěděla, co dál
Najednou jsem chápala, proč reagovala tak prudce. Zároveň jsem ale cítila tlak mezi dvěma světy. Jeden říkal, že je naše dítě a naše pravidla. Druhý mi ukazoval, že zraňovat někoho, kdo má v sobě tolik bolesti, by bylo kruté. Trvalo mi několik dní, než jsem si srovnala myšlenky a našla klid.
Nakonec jsem se rozhodla postupovat po svém, ale s ohledem na ni. Výbavu pořizujeme postupně a některé věci necháváme v krabicích, aby to nepůsobilo nápadně, když přijde na návštěvu. Nejde o přetvářku. Je to pro mě způsob, jak spojit naši radost s jejím strachem tak, aby se nikdo necítil odstrčený.
Teď už vím, že za některými zákazy nestojí touha ovládat, ale hluboké jizvy minulosti. A i když mě její rozhodnutí zpočátku zaskočilo, naučilo mě dívat se na věci s větší trpělivostí. Možná je to nakonec první lekce rodičovství.
