Článek
Letos jsme ale udělali jednu zásadní chybu. Vzali jsme s sebou tchyni. Znělo to jako dobrý nápad. Přeci jen, babička si užije vnoučata, my si trochu odpočineme a budeme všichni spolu. Jenže realita byla úplně jiná a já si od té doby říkám, že na rodinnou dovolenou jezdíme už jen bez ní.
Začalo to vlastně už před cestou. Ještě než jsme vyjeli, trvala tchyně na tom, že se musíme držet jejího seznamu věcí, které je nutné zabalit. Věci, bez kterých se podle ní nedá vyžít. Když jsem se snažil namítnout, že nepotřebujeme deset ručníků a tři termosky, jen proto, že „co kdyby“, hned mě zpražila, že prý jsem nikdy nebyl pořádně připravený. Takže jsme nakonec odjížděli s autem nacpaným až po střechu, kufr sotva dovíral a já měl pocit, že vezeme půl domácnosti.
Cesta probíhala relativně v klidu, i když poznámky typu „tady jste měli odbočit jinudy“ nebo „to auto nějak divně zní, nezpomalíš?“ jsem radši ignoroval. Říkal jsem si, že hlavní bude dorazit do cíle a pak už se všichni uklidní. Jenže hned po příjezdu přišla první studená sprcha. V hotelu se jí nelíbilo vůbec nic. Pokoj prý malý, matrace tvrdá, ručníky nevoněly podle jejích představ a k bazénu to bylo příliš daleko. S partnerkou jsme se na sebe jen podívali a snažili se tvářit, že to přejdeme. Koneckonců jsme zaplatili zájezd, tak to snad přežijeme.
Jenže ona si trvala na svém. Druhý den přišla s tím, že takhle přece nemůžeme zůstat, že musíme okamžitě vyměnit hotel. Argumenty, že jsme už vše zaplatili a že by to znamenalo další tisíce navíc, nebrala v potaz. Prý máme ušetřené peníze, tak co. Nakonec nás dokázala ukecat, ať alespoň zaplatíme lepší pokoj v rámci stejného hotelu, protože v tom našem se prý spát nedá. Jenže ten rozdíl byl citelný. Několik tisíc korun navíc za týden. V tu chvíli jsem si říkal, že to je poslední ústupek, který jí udělám.
Jenže to jsem se mýlil. Každý den si našla něco, co jí vadilo. Jídlo v restauraci nebylo dost teplé, obsluha se netvářila mile, u bazénu se lidé smáli příliš nahlas. Neustále nám vysvětlovala, jak bychom měli vychovávat děti, co jim dávat k jídlu a že na sluníčku by vůbec být neměly, protože je to nebezpečné. Když jsme si dovolili zajít na večeři jen my dva s partnerkou a nechali děti na dětském programu, tchyně nám udělala scénu, že prý jsme nezodpovědní rodiče a že ona na to, aby je hlídala, rozhodně není. Přitom to nikdo ani nenavrhoval.
Nejhorší byl výlet, na který jsme se těšili nejvíc. Chtěli jsme si půjčit auto a projet si pobřeží, zastavit se na plážích a užít si trochu volnosti. Jenže tchyně rozhodla, že to je nebezpečné. Podle ní byla auta v cizí zemi „bůhvíjaká vrakoviště“ a my bychom určitě měli nehodu. Nakonec nás dotlačila k tomu, že jsme místo toho jeli s organizovaným autobusem, kde nás nahnali spolu s dalšími turisty a celý den jsme strávili čekáním na ostatní a posloucháním průvodce, který mel pořád dokola to samé. Děti se nudily, partnerka byla otrávená a já jen počítal, kolik peněz jsme vyhodili navíc, protože výlet přes cestovku byl několikanásobně dražší než kdybychom si ho udělali sami.
Vrchol nastal poslední den. Všichni jsme chtěli strávit odpoledne u moře, ale tchyně si usmyslela, že musíme jít do místního muzea, protože prý je ostuda odjet a nic se nedozvědět o historii. Děti samozřejmě protestovaly, my dva jsme také nebyli nadšení, ale jakmile začala s tím, že ona s námi tedy nejde a že ji necháváme samotnou, nakonec jsme podlehli. Výsledkem byla dvouhodinová procházka mezi vitrínami, během které se děti nudily k smrti a já se snažil uklidnit vlastní nervy, abych nevybuchl.
Když jsme se vrátili domů, všichni jsme byli unavení a otrávení víc než kdy dřív. Peněženka lehčí o několik tisíc navíc, nervy nadranc a pocit, že jsme si dovolenou vůbec neužili. Partnerce jsem řekl jediné: už nikdy více. Ať mám tchyni rád, nebo ne, na společnou dovolenou s námi už prostě nepojede. Člověk jede pryč, aby si odpočinul, ale s ní jsme si připadali jako v permanentní službě. A když si spočítám, kolik nás to celé stálo a co jsme z toho měli, tak už jen doufám, že příště si to vychutnáme opravdu sami a podle našich pravidel, ne podle jejích.
