Článek
Vždycky jsem měla vztah ke knihám. Čtu od dětství, miluju ten klid v knihkupectví, vůni papíru i pocit, že člověk lidem pomáhá vybrat něco, co je obohatí. Když jsem přišla o práci v kanceláři a začala hledat něco smysluplnějšího, napadlo mě právě knihkupectví. Říkala jsem si, že to bude příjemná změna.Klidnější tempo, hezké prostředí, žádný stres.
Našla jsem inzerát jednoho známého řetězce. Hledali prodavačku, knihomolku s přehledem v literatuře, pečlivostí a úsměvem na tváři. Přesně mě. Odpověděla jsem hned. Za pár dní se mi ozvali, že mě rádi uvidí na osobním pohovoru.
Přišla jsem do obchodu o pár minut dřív. U pultu stály dvě prodavačky, obě působily mile, i když bylo vidět, že jsou unavené. Po chvíli si mě odvedla vedoucí do zázemí. Měla jsem pocit, že mluví rychleji, než stíhám zapisovat do hlavy.
První otázky byly běžné. Zkušenosti, proč chci pracovat právě tam, jaké knihy čtu. Pak se ale začala vyjmenovávat všechna „ale“. Směny krátký dlouhý týden, včetně víkendů a svátků. Začínat před osmou, končit po deváté večer, protože po zavření se ještě musí doplnit zboží, srovnat regály a uzavřít kasu.
„To všechno zvládneme, když máme dobrou partu,“ říkala. Jenže já už tušila, že „dobrá parta“ znamená kolektiv vyčerpaných lidí, kteří dělají práci tří, protože se jinak nestíhá.
Postupně mi vysvětlila, že prodavačka v knihkupectví není jen prodavačka. Zároveň se stará o objednávky, doplňování zboží, inventury, úklid i administrativu. Když chybí vedoucí, musí převzít její povinnosti. Když onemocní kolegyně, naskočí za ni. A když přijde zákazník, který „jen kouká“, má ho jemně motivovat k nákupu.
„Máme rádi aktivní přístup,“ dodala vedoucí. „Třeba nabídnout knihu k dárku, doporučit další titul, nebo upozornit na novinku.“ Chápala jsem, že chtějí, aby se člověk snažil. Jenže s každým dalším popisem povinností jsem měla pocit, že tohle není práce pro jednoho člověka. A pak jsem se zeptala na plat.
Vedoucí se na chvíli zarazila, pak se usmála a řekla částku. Minimální mzda. „Ale máme i bonusy,“ dodala rychle. Bonusy za výkon prodejny, který se rozděluje mezi všechny, pokud jsou splněné cíle. Když se ale neprodá dost, bonus není. A to prý bývá často.
Pořád jsem čekala, jestli se ještě něco změní. Jestli třeba dodá, že po zkušební době se plat zvedne, nebo že se nabízí jiné benefity. Nic takového nezaznělo. Jen další výčet očekávání, že člověk musí mít přehled o literárních trendech, chodit na školení, vyznat se v systému, zvládat nápor před Vánoci. Koukala jsem na ni a v duchu počítala dvanáctihodinové směny, víkendy, žádné jisté volno o svátcích, minimální mzda. A požadavky jako pro manažera.
Měla jsem chuť se zeptat, jestli tu práci dělají z lásky ke knihám, nebo z nutnosti. Ale nechala jsem to být. Jen jsem se usmála a řekla, že se ještě ozvu. Venku jsem si sedla na lavičku a chvíli koukala na výlohu. Uvnitř prodavačky dál obsluhovaly zákazníky, přitom jedna stihla ještě telefonovat a druhá přebírat krabice s novými tituly.
Vypadalo to poklidně, ale já už věděla, že ten klid je jen kulisa. Že za tou romantickou představou o knihkupectví se skrývá tvrdá realita nízkých mezd, stresu a neviditelné práce. A nejvíc mě bolelo, že to tak lidé berou jako samozřejmost. Že práce, která má duši, je považovaná za něco, co se přece dělá „pro radost“. Jenže radostí se nájem nezaplatí.
Když jsem se vrátila domů, otevřela jsem počítač a podívala se znovu na nabídku. Stálo tam: „Hledáme kolegyni, která miluje knihy a práci s lidmi.“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám odpovědět, že knihy miluju, ale svoje zdraví taky.
V ten moment jsem se zasmála. Hořce, trochu unaveně, ale upřímně. Protože jsem si uvědomila, že dokud budou lidé ochotní pracovat za drobné jen proto, že „mají tu práci rádi“, nic se nezmění. Možná bych tam vydržela týden. Možná měsíc. Ale vím jistě, že bych se po čase budila s tím, že už ty knihy nechci ani vidět. A to by byla ta největší škoda.
Teď hledám práci dál. Třeba něco, co nebude romantické na první pohled, ale bude fér. A knihy si nechám jako lásku, ne jako prostředek k přežití. Pořád věřím, že se dá najít rovnováha mezi tím, co člověka baví, a tím, co ho uživí.
Až půjdu příště kolem knihkupectví, možná si tam něco koupím. Ale tentokrát s vědomím, že za pultem stojí někdo, kdo by si zasloužil mnohem víc než jen minimální mzdu a úsměv do prázdna.
