Článek
Byl to obyčejný den. Dcera přišla ze školy, hodila aktovku do kouta a mlčela. To nebývá zvykem. Když jsem se zeptala, co se stalo, ukázala mi písemku z češtiny. Na první pohled všechno v pořádku. Pěkné písmo, správně doplněná cvičení, žádné škrty. Jenže pod tím velkým červeným nápisem stálo: „Opisovala od sousedky.“
Zůstala jsem stát v kuchyni s papírem v ruce. Dcera brečela, že nic neopisovala, že učitelka jen viděla, jak se naklonila, aby si posunula tužku, a hned si to vyložila po svém. A že ji prý ani nenechala vysvětlit, co se stalo.
Řekla jsem si, že to bude nějaké nedorozumění. Že to učitelka vyřeší po rozhovoru s rodičem. Druhý den jsem šla po práci do školy. Chtěla jsem to probrat v klidu. Dcera má výborný prospěch, nikdy s ní nebyly potíže. Myslela jsem, že to bude otázka pěti minut.
Jenže učitelka se mnou mluvila tak, jako bych přišla obhajovat známého podvodníka. Řekla mi, že „všichni si myslí, že jejich dítě by to nikdy neudělalo“, a že ona má přece oči. Že viděla, jak se dcera naklonila a koukla na sousedku. Když jsem se snažila vysvětlit, že dítě se může pohnout z mnoha důvodů, zarazila mě: „Paní, nehádejte se se mnou. Já vím, co jsem viděla.“
Ten tón mě úplně zaskočil. Cítila jsem se, jako bych byla na výslechu. Řekla jsem, že dcera byla celý den rozrušená a že by bylo fajn, kdyby se to dalo nějak napravit, třeba novou písemkou. Ale učitelka jen pokrčila rameny. „Měla myslet dřív,“ odpověděla.
Odcházela jsem z kabinetu s pocitem, že jsem nic nevyřešila. Doma dcera zase brečela, že spolužáci jí říkají podvodnice. Vysvětlovala jsem jí, že se to vyřeší, že to přece nemůže zůstat takhle. Jenže nevěděla jsem, že teprve teď to začne být horší.
Napsala jsem e-mail ředitelce. Ne z hněvu, spíš z bezmoci. Popsala jsem, co se stalo, že bych ráda, aby se to přezkoumalo. Odpověď přišla po pár dnech. Krátká a strohá: učitelka má mou plnou důvěru. Pokud se mi nelíbí její postup, mohu se obrátit na zřizovatele školy.
Tak jsem se ohradila znovu. Tentokrát mi přišla odpověď, že se mnou ředitelka mluvila i s třídní na pedagogické radě a že „mám tendenci přehnaně reagovat“. Prý je dcera citlivá, a tak přehání. Prý bych ji měla naučit zvládat kritiku. V tu chvíli jsem si připadala, jako bych spáchala něco hrozného. Z člověka, který se chtěl jen zastat svého dítěte, se stal problémový rodič.
Od té doby, co jsem si dovolila ozvat, se přístup školy změnil. Dcera začala dostávat poznámky za maličkosti. Zapomenutý sešit, špatně podepsaný test, pozdní příchod do třídy po přestávce. Když jsem se ptala, proč to dřív nikomu nevadilo, řekli mi, že prý se snaží vést děti k větší odpovědnosti.
Doma jsem měla dítě, které se začalo bát chodit do školy. Každé ráno s nervózním žaludkem, každé odpoledne s pocitem, že zase něco udělala špatně. A já, místo abych ji uklidnila, jsem v sobě dusila hněv a bezmoc.
Jednou jsem si dovolila učitelce napsat, že bych ráda dceru omluvila z písemky, protože je nemocná. Odpověděla mi jen: „Snad tentokrát nebude opisovat.“ Seděla jsem nad tím e-mailem a nemohla uvěřit, že tohle je komunikace dospělé ženy, která učí děti.
Přestala jsem psát, přestala jsem chodit do školy. Jen jsem doufala, že školní rok nějak přežijeme. Ale ta hořkost zůstala. Nejen u mě, ale hlavně u dcery. Z dívky, která se ráda učila, se stala holka, která si každý test čtyřikrát kontroluje, aby se náhodou zase někdo nezmýlil.
Když jsem se o tom bavila s ostatními rodiči, zjistila jsem, že nejsem sama. Jen většina mlčí. Protože kdo se ozve, má problém. Slyšela jsem příběhy o tom, jak se děti, jejichž rodiče si stěžovali, najednou začaly „zhoršovat“. A tak jsem pochopila, proč se tolik lidí raději neptá. Ne proto, že by jim to bylo jedno, ale protože se bojí. Bojí se, že když se ozvou, jejich dítě to odskáče.
Dnes už je dcera na jiné škole. Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu rozhodla, ale zpětně vím, že to bylo správně. V nové třídě znovu ožila, našla si kamarády, a i když na tu zkušenost občas vzpomene, snažíme se to brát jako kapitolu, která nás něco naučila.
Naučila mě, že i když jste slušný a rozumný rodič, stačí jeden konflikt s autoritou a můžete být označeni za hysterku. Že někdy pravda nezvítězí, ale i tak má cenu se ozvat. Protože dítě potřebuje vědět, že ho někdo chrání i když se celý systém tváří, že problém je ve vás.
Lenka, 38 let, Plzeň
