Článek
Jenže pak jsem si vzpomněla na svou babičku a na to, jak u nás doma dokázala z pár obyčejných surovin udělat jídlo, po kterém se zaprášilo. Dřív se totiž neřešilo, jestli máte doma deset druhů koření, exotické ingredience nebo hodiny času na přípravu. Vařilo se z toho, co bylo po ruce, rychle, poctivě a bez zbytečných okolků. A možná právě proto chutnala tahle jídla tak výjimečně. Lenka mluvila o obyčejném knedlíku s vajíčkem. Nejdřív jsem si vybavila, že tohle jsme jako děti měli občas k večeři, když zbyly houskové knedlíky od oběda. Babička je nakrájela na silnější plátky, osmažila na sádle nebo slanině a přidala k nim vejce. Nic víc, nic míň. Když se na mě Lenka dívala s tím nadšeným výrazem a říkala, že tohle musí zase někdy zkusit, trochu jsem se pousmála. Vždyť to je tak obyčejné jídlo, že si ho člověk skoro ani nezapamatuje. Ale ona trvala na tom, že mi to změní pohled na vaření.
Jedno odpoledne jsem byla doma sama a v lednici mi zbylo pár knedlíků z předešlého dne. Maso už bylo pryč, omáčka taky, a upřímně, nechtělo se mi stát hodinu u plotny. Vzpomněla jsem si na slova Lenky a řekla si, že to zkusím. Nakrájela jsem knedlík, rozpálila pánev a vytáhla sádlo, které v lednici čekalo na svoji příležitost. Ten zvuk, když knedlík dopadne na rozpálenou pánev, a vůně, která se z něj okamžitě začne linout, mě vrátily do dětství. Do kuchyně, kde se u stolu dělaly úkoly, zatímco babička u sporáku obracela knedlíky, aby byly z obou stran krásně opečené do zlatova. Přidala jsem dvě vejce, trochu soli a pepře, a míchala, dokud se všechno krásně nespojilo. Nebylo to žádné umělecké dílo, žádná barevná hostina na fotku pro sociální sítě. Ale když jsem si sedla ke stolu, první sousto mě málem rozplakalo. Bylo to přesně jako tenkrát. Jednoduché, teplé, syté a tak nějak bezpečné.
Lenka měla pravdu. Ten recept mi opravdu změnil pohled na vaření. Připomněl mi, že dobré jídlo není o tom, kolik času mu věnujete, ale o tom, kolik do něj dáte srdce. A že někdy stačí vzít tři obyčejné suroviny a vytvořit z nich něco, co má duši. Dnešní doba nás nutí pořád spěchat, zkoušet nové věci, hledat složitosti a honit se za originalitou. Přitom možná jen stačí podívat se zpátky a vzpomenout si, jak vařily naše babičky. Ony nepotřebovaly recepty z internetu ani ingredience, které musíte objednávat měsíc dopředu. Vzaly to, co bylo doma, a udělaly z toho něco, co zahřálo žaludek i srdce.
Když jsem pak o pár dní později vyprávěla Lence, jak to dopadlo, jen se usmála. Řekla mi, že u nich doma se tohle dělá skoro každý týden, protože je to rychlé, levné a děti to milují. A že i když to není žádná vysoká gastronomie, má to jednu obrovskou výhodu. Nikdo po takovém jídle nezůstane hladový. Možná to není recept, kterým ohromíte hosty na slavnostní večeři, ale je to něco, co vám připomene domov. A možná právě to je v dnešní uspěchané době to nejdůležitější.
Od té doby, kdykoli zbydou knedlíky, už nepřemýšlím, co s nimi. Pánev, trochu sádla, vejce a sůl, to je všechno, co potřebuju. A pokaždé, když si k tomu sednu, slyším v hlavě babiččin hlas, jak říká: „Vidíš, jak je to jednoduché?“ Ano, vidím. A cítím. Protože tahle jednoduchost má chuť domova.
