Článek
Bez seznamu úkolů, bez stresu, bez vaření a nakupování. Slíbili jsme si Itálii. Slunce, víno, moře. A hlavně klid. Jenže pak přišel ten moment, kdy manželka mezi řečí prohodila, že „by bylo fajn vzít i mamku, že by jí to určitě udělalo dobře“. A než jsem se stihl nadechnout, bylo to hotové. Letenky koupené, ubytování pro tři zarezervované. A já zůstal stát s otevřenou pusou.
Tchyni mám rád. Opravdu. Je to fajn ženská, která nám hodně pomohla, hlídala malou, upekla bábovku, když jsme byli nemocní, přivezla zavařeniny, poradila s praním. Ale… Týden v jednom apartmánu? V Itálii? Na místě, kde jsem si představoval dlouhé večery u vína se svou ženou, nahrazení všedních dnů blízkostí, smíchem, tím tichem, které mezi dvěma lidmi nastane, když spolu můžou být opravdu sami? Nedokázal jsem říct ne. Nechtěl jsem být ten, kdo odmítne pomocnou ruku, komu vadí vlastní příbuzný. A tak jsem to přijal. A říkal jsem si třeba to bude fajn.
Nebudu lhát. Nebylo. Tedy, Itálie byla krásná. Neapol voněla bazalkou a citrónem, víno bylo studené, moře azurové. Ale ve stínu každého slunce stála tchyně. Po ránu kontrolovala, co snídáme, jestli máme dost ovoce a vlákniny. Po obědě chtěla plánovat další den („zbytečně se poflakujeme, měli bychom něco vidět“) a večer nás zásobovala historkami z dětství mé ženy, které jsme slyšeli už desetkrát. Když jsem si otevřel pivo, přinesla mi vodu. Když jsem chtěl usnout na pláži, vytáhla karty a chtěla si „trochu zahrát, ať nezakrníme“. Večer, kdy jsem si myslel, že si se ženou sedneme na sklenku a pustíme si hudbu, chtěla zapnout televizi a dívat se na dokument o Pompejích.
Připadalo mi, jako bych se vrátil o dvacet let zpátky. Ne do romantických začátků našeho vztahu, ale do doby, kdy jsem se snažil zalíbit rodičům své holky. Byl jsem zase „ten, co by mohl pomoci s nákupem“, „ten, co má trochu upravit účes“, „ten, co by měl víc jíst, protože je hubený“. Jenže já nejsem kluk, co chodí na návštěvy. Jsem její zeť. Člověk, se kterým měla moje žena strávit týden klidu. A místo toho jsme byli tři. V malém apartmánu. Bez prostoru. Bez ticha. Bez důvěrnosti.
Začal jsem být protivný. Ne nahlas. To bych si nedovolil. Ale uvnitř. Každé její „a Tomáši, ty už jsi v životě byl na Vezuvu?“ ve mně znělo jako kladivo. Každá její dobrá rada mi připadala jako vpád do prostoru, který měl být jen náš. A postupně jsem se začal odpojovat. Přestal jsem mluvit. Přestal jsem se smát. Přestal jsem se těšit na další den. Jen jsem počítal, kolik nocí nám zbývá. A přitom jsem byl na nejkrásnějším místě, jaké jsem si mohl přát.
Manželka to začala vnímat. Nejprve se snažila být vyrovnaná. „Vždyť je to jen pár dní, vydrž to.“ Jenže později, když viděla, jak se večer tvářím, jak se straním, jak mizím s knihou do parku, řekla mi, že přeháním. Že si to kazím sám. A možná měla trochu pravdu. Ale zároveň jak se máte cítit jako partner, když sdílíte postel, ale ne chvíle? Když každý náznak intimity skončí slovy: „A kde je mamka?“ Nebo: „Zítra bychom ji mohli vzít na ten trh, ať si to užije.“ Byli jsme tam tři. Ale já si připadal sám.
V jednu chvíli jsem to nevydržel. Seděli jsme u vína výjimečně sami, tchyně šla spát. A já řekl nahlas: „Já jsem si tohle představoval jinak.“ Manželka na mě koukala. „Jak jako jinak?“ „Jako nás dva. Jako klid. Jako prostor. Ne jako poznávací zájezd s tvou mamkou.“ Urazila se. Naštvala. Řekla, že jsem nevděčný. Že si nevážím její snahy. Že ona chtěla být hodná, a já jsem z toho udělal problém. A možná měla zčásti zase pravdu. Ale já tam seděl, koukal na moře a poprvé za dlouho jsem se necítil jako muž. Jako partner. Ale jako někdo navíc.
Po návratu jsme o tom mluvili. Už klidněji. Otevřeně. Řekl jsem jí, že chápu, že chtěla udělat radost své mámě. Ale že jsem si přál, aby jednou udělala radost i mně. Že je důležité být někdy jen spolu. Ne jako rodiče, ne jako dcera, ne jako organizátoři všedních dní. Ale jako ti dva, co spolu chtějí být jen tak. Beze svědků. A myslím, že to pochopila. Nebyla to hádka. Byl to moment, kdy jsme si uvědomili, jak moc se někdy snažíme pro všechny okolo, až zapomeneme na sebe navzájem.
Tchyně za to nemůže. Ona byla taková, jaká je vždycky. Milá, starostlivá, energická. Ale tohle nebyla její chyba. Bylo to naše rozhodnutí, nebo spíš nedorozumění. Dovolená, která měla být o slunci a víně, se proměnila v lekci o hranicích, o očekáváních, o tom, co si říct včas. A že i v tom největším teple můžete cítit chlad, když ztratíte spojení s tím, na kom vám záleží.
Dneska, když na to vzpomínám, už ve mně není vztek. Spíš zvláštní smutek. Protože ten týden se nevrátí. A my jsme ho mohli mít jen pro sebe. Místo toho jsme si odvezli pocit, že někdy je potřeba si své chvíle prostě pohlídat. Říct si nahlas, co chceme. A vědět, že mít někoho rád neznamená souhlasit se vším. Někdy právě proto, že ho máme rádi, musíme říct: „Tentokrát ne. Tentokrát bych chtěl být jen s tebou.“
