Článek
Když jsem toho rána vyrazila do obchodu, věděla jsem, že musím být za dvacet minut na druhé straně města. Měla jsem jen pár věcí, které jsem chtěla rychle zaplatit a utéct k autu. Fronta se ale nehýbala a já cítila, jak mi čas protéká mezi prsty. Přede mnou stála maminka s dvěma malými dětmi. Oba chlapci se převalovali ze strany na stranu, jeden si sedal na zem, druhý natahoval ruce po sladkostech.
Sledovala jsem je a uvědomila si, že tohle čekání je pro ně ještě náročnější než pro mě. Přesto jsem sebrala odvahu a potichu se zeptala, zda by mě nechtěla pustit před sebe, protože mám opravdu naspěch. Čekala jsem pochopení, možná úlevu, že bude mít o jednu položku méně, kterou musí děti spolu s ní vydržet.
Odpověď, která mě zaskočila
Maminka se na mě podívala, pomalu, pečlivě. Ne zle, spíš unaveně. Chvíli nic neříkala a já měla pocit, že jsem udělala něco nevhodného. Nakonec jen klidně pronesla, že mě nepustí, protože její čas je dražší než ten můj. Nebyla v tom agresivita ani výčitka. Spíš konstatování, jako kdyby to byla prostá pravda, kterou říká pořád dokola.
Stála jsem a nevěděla, co říct. V té větě bylo všechno. Únava, každodenní kolotoč, pocit zodpovědnosti a také vědomí, že její den není o tom stihnout jednu schůzku, ale zvládnout dvě malé děti, které nemají pauzu ani chvilu ticha. Ustoupila jsem o krok zpátky a nechala mezi námi prostor, který byl plný myšlenek.
Uvědomění, které přišlo až doma
Ještě cestou autem jsem přemýšlela, zda byla její reakce přehnaná. Možná jsem si to jen brala osobně. Postupně mi ale začalo docházet, že její věta nebyla o mně. Byla o ní a o všem, co musela ten den zvládnout. O balení svačin, dohadování o botách, o pláči v autosedačce, o tom, že už od rána jede na doraz.
A také o tom, že se možná celý den nikdo nezeptal, jak se má. Nikdo jí nepodržel dveře, nepomohl s kočárkem ani nenabídl chvilku klidu. Moje žádost byla možná poslední kapkou v řadě malých tlaků, které se zdály neškodné, ale dohromady tvořily tíhu, kterou nesla s sebou.
Fronta, která mi připomněla něco důležitého
Když jsem dorazila domů, podívala jsem se na tašku s nákupem a došlo mi, že jsem spěchala jen proto, že jsem nechtěla přijít pozdě. Ona spěchala celý den, celý týden, možná celý rok. Uvědomila jsem si, jak snadno posuzujeme ostatní jen podle jedné situace, aniž bychom znali jejich pozadí.
Dnes, kdykoliv stojím ve frontě, nevnímám lidi kolem sebe jako překážku. Spíš jako někoho, kdo může mít za sebou náročnou cestu, o které nic nevím. A pokud někdy zase narazím na maminku se dvěma dětmi, rozhodně ji nepoprosím, aby mě pustila. Naopak. Ustoupím, usměju se a dám jí prostor, protože její čas je možná opravdu dražší.
