Článek
Přišla jsem včas, což byla moje první chyba. Vešla jsem, přisedla si mezi postaršího pána s náplastí na spánku a ženu, která si pomalu vykládala věci z kabelky jako by se chystala zůstat přes víkend. Vytáhla hřeben, rohlík, modlitební knížku a kapesníček, který byl evidentně už třikrát použitý a nyní sloužil jako rekvizita vzpomínek.
Chvíli bylo ticho. Pak to začalo.
„To je hrůza, co se to dneska děje s těma mladýma,“ pronesl pán s náplastí. „Tamhle ta holka,“ kývl směrem ke mně, „sedí tu a ani nepozdraví.“
Otočila jsem se k němu a velmi klidně pozdravila. „Dobrý den.“
„No vidíte,“ odtušil s lehkým úsměvem vítězství. „Musí se připomenout.“
A tím bylo zahájeno první dějství.
Paní vedle se rozhodla přidat do konverzace. „Já vám řeknu, co to je. Ony dneska ženský nechtěj děti. Pořád jen kariéra a kariéra. Pak se diví, že sedí samy.“
Zamrkala jsem. Nechtěla jsem se do ničeho plést, ale evidentně už jsem v tom byla až po uši. V jejich očích jsem byla tou bezdětnou kariéristkou, co má v kabelce jogurt s chia semínky a pět nefunkčních powerbank.
„Já jsem nikdy nepracovala,“ řekla paní, jako by to byla medaile. „A měla jsem čas na děti. Proto se z nich taky něco stalo.“
Zavrtěla jsem se. Vedle mě se přisunula další postava – žena s plastovou taškou z večerky, která zatím jen tiše naslouchala, ale teď se zřejmě rozhodla, že to ticho je škoda.
„A jak vy to máte?“ obrátila se přímo ke mně. „Vy jste vdaná?“
Zasmála jsem se. Špatný tah.
„No jasně, že není,“ pronesla paní s kapesníčkem. „Dneska se nikdo nechce vázat. Ani chlapi, ani ženský. Všichni si chtěj jen užívat.“
Pán s náplastí mezitím otevřel krabičku s mentolkami. Nabídl mi jednu, jako by tím všechno odpustil. Vzala jsem si. Šlo teď už o přežití.
„A děti?“ zeptala se žena z večerky. „Nechcete děti? To je dneska samá alergie a IVF. Dřív se to prostě udělalo a bylo.“
Chtěla jsem odpovědět. Něco jemného, možná i vtipného, ale místo toho jsem jen přikývla, že ano, že máte pravdu, že dřív to bylo jiné. Nechtěla jsem rozebírat své gynekologické stavy mezi mentolkou a taškou s rohlíky.
„Taky jsem si všimla, že mladý dneska vůbec nevařej,“ pokračovala paní, která se už očividně chystala převzít celou dramaturgii dnešního dopoledne. „Já dělám polívku každej den. Bez polívky to nejde. Můj muž si bez ní ani nesedne.“
Změnila jsem polohu, nohu přes nohu, zrak upřený do nástěnky, kde visel plakát o střevní chřipce. Cítila jsem se jako obžalovaná v dokumentu o tom, kam se řítí česká rodina. Všichni přítomní mě pasovali do role ztracené generace, která neví, jak uvařit vývar, nemá stálého partnera a nosí ponožky s ananasy.
Zazvonil telefon. Všichni sebou cukli. Nebyl můj. Byl paní vedle, která hovor zvedla s výrazem šéfky Českého rozhlasu.
„Ano, maminko. Jo, jo, jsem u doktora. Ne, ještě nešla dovnitř, čekáme tu. Je tu taková mladá, sama, jo. Ani prstýnek nemá. No, taková ta, co asi dělá někde v kanceláři. Učesaná je, ale bledá… Jo, jo, já to vidím.“
Cítila jsem, jak se mi tělem šíří zvláštní druh klidu. Takového toho odevzdaného, který přijde, když člověk pochopí, že odpor je zbytečný. V té chvíli jsem byla kolektivním projektem celé čekárny. Ženou bez manžela, bez dětí, bez polévky. Byla jsem prázdným plátnem, na které si každý mohl promítnout, co chce.
Dveře ordinace se otevřely. „Další prosím.“
Vstala jsem. Přešla jsem kolem nich jako člověk, který odchází z talk show, kde byl nevědomky hlavním hostem.
„Ať to dobře dopadne,“ popřál mi pán s náplastí.
„A přemýšlejte o těch dětech, jo?“ dodala paní s kapesníčkem.
Usmála jsem se. Bylo to zvláštně dojemné. Upřímné ve své neomalenosti. Cítila jsem, že to vlastně myslí dobře. Jen jsou zvyklí ptát se, hodnotit a radit, protože tak byli celý život zvyklí mluvit o sobě – skrz ostatní.
Vyšla jsem ven, zhluboka se nadechla. A ještě na schodech se mi vybavila věta: „Ani prstýnek nemá.“
Podívala jsem se na ruce. A opravdu nemám.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
