Článek
Znám ty ulice, domy, ruch i ten zvláštní klid, který se dá najít i mezi turisty. Ten den jsem si vybral malou kavárnu kousek od náměstí. Žádný hipsterský podnik, žádný luxus. Aspoň jsem si to myslel.
Sedl jsem si ke stolku venku. Slunce svítilo, lidé chodili kolem, někdo spěchal, někdo se smál. Přesně ten moment, kdy máte pocit, že svět je vlastně v pořádku. Otevřel jsem menu, rychle ho proletěl očima a objednal si espresso. Obyčejné. Bez mléka, bez sirupu, bez zbytečností. Číšník přikývl, usmál se a odešel.
Vytáhl jsem telefon, projel pár zpráv, kouknul na hodinky. V hlavě jsem si srovnával další úkoly. Nic mě nerušilo. A pak přinesli kávu.
Položil přede mě malý šálek. Na první pohled vypadalo všechno normálně. Bílý porcelán, lžička, sklenička vody. A účtenka. Vzal jsem ji do ruky spíš ze zvyku než ze zvědavosti. A v tu chvíli mě to zarazilo. Cena za espresso byla sto devadesát korun.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přehlédl. Podíval jsem se znovu. Sto devadesát. Bez cukru, bez mléka, bez čehokoliv navíc. Jen káva. Najednou mi ta chuť úplně přešla. Seděl jsem tam a koukal na ten papírek, jako by mi někdo právě oznámil špatnou zprávu.
Nešlo o to, že bych si to nemohl dovolit. Je mi pětatřicet, pracuju, plat mám slušný. Neřeším každou korunu. Ale v ten moment jsem měl pocit, že se něco posunulo někam, kde už mi to není příjemné. Jako bych se ocitl v cizím městě, ne ve svém vlastním.
Rozhlédl jsem se kolem. Lidé u vedlejších stolů si fotili cappuccino, někdo měl na stole croissant za cenu oběda. Nikdo se netvářil překvapeně. Jako by to bylo normální. Jako by to tak mělo být. A já si připadal zvláštně starý. Nebo spíš vytržený z reality, kterou jsem ještě před pár lety znal.
Vzpomněl jsem si, jak jsme si kdysi chodili do centra sednout po práci. Kafe stálo třicet, čtyřicet korun. Dali jsme si dvě, někdy tři, povídali si hodiny. Nikdo to neřešil. Byla to samozřejmost. Město patřilo nám. Dneska mám pocit, že centrum už není pro místní. Je to kulisa. Výkladní skříň. Zážitek za cenu, která se tváří jako něco běžného.
Upil jsem si. Káva byla dobrá. Vlastně výborná. Ale nepřinesla mi radost. Místo toho jsem přemýšlel, kolik lidí si tady dneska sedne jen proto, aby si připadali, že na to mají. Kolik lidí si řekne, že sto devadesát za kávu je prostě nová realita. A kolik jich sem už nikdy nepřijde, protože si to v hlavě spočítají a radši si koupí kafe do kelímku někde jinde.
Došlo mi, že tohle není jen o kávě. Je to o pocitu, že se město pomalu vzdaluje lidem, kteří v něm skutečně žijí. Že běžné věci se stávají luxusem a my si na to máme zvyknout. Že pokud chceme sedět v centru, dýchat atmosféru a dát si něco tak obyčejného, musíme zaplatit cenu, která už není obyčejná vůbec.
Dopil jsem kávu, zaplatil a zvedl se. Nezlobilo mě to. Spíš jsem byl smutný. Šel jsem ulicí a díval se kolem sebe jinýma očima. Uvědomil jsem si, že spousta míst, kam jsem chodil automaticky, už pro mě automatická není. Ne proto, že bych tam nechtěl. Ale proto, že se z nich stalo něco cizího.
Možná jsem jen nostalgický. Možná se svět mění a já s ním nestíhám držet krok. Ale když se obyčejná káva stane symbolem toho, že něco přestává být normální, začne vám to vrtat hlavou. Brno mám pořád rád. Jen mám pocit, že už mi občas dává najevo, že ne všichni jsme jeho cílová skupina.
A to je pocit, který vám žádná sebelepší káva nespraví.
