Článek
Po pracovním víkendu jsem byla unavená a chtěla jsem si udělat malou pauzu. Jen projít obchodní centrum, koupit pár věcí a na chvíli si sednout s kávou, než se vrátím domů. V hlavě jsem měla obraz poloprázdné kavárny, pár lidí u notebooků, tlumený ruch a klidné dopoledne. V deset ráno jsem ale nenašla jediné volné místo. Zůstala jsem stát u vstupu a rozhlížela se kolem sebe, jestli mi něco neuteklo.
Kavárna byla plná. Ne mladých lidí na schůzkách, ne rodičů s kočárky, ale seniorů. Skupinky u stolů, jednotlivci s novinami, páry, které si v klidu povídaly. Smích, pomalé rozhovory, koláčky na talířcích. Na chvíli jsem měla pocit, že jsem přišla někam, kam vlastně nepatřím. Postávala jsem s kelímkem v ruce a čekala, jestli se náhodou někdo nezvedne.
Nezvedl se nikdo. A mně to začalo docházet. Často slýcháme, jak se senioři mají špatně, jak nemají peníze, jak sotva vyjdou. Jenže tady seděli, popíjeli kávu, někteří si dali i zákusek, a nikam nespěchali. Nešlo o luxus, ale o čas. O to, že nikam nemusí. A možná právě to mě zaskočilo víc než plná kavárna.
Stála jsem tam a přemýšlela, jestli je to vlastně dobře, nebo špatně. Jestli se máme radovat, že mají kde být, nebo se ptát, proč je jejich společenským centrem zrovna kavárna v obchodním centru. Najednou mi došlo, že pro spoustu z nich je to možná jediné místo, kam mohou jít. Teplo, světlo, lidé kolem. A pocit, že jsou součástí světa, který se jinak točí dost rychle.
Nakonec jsem si kávu odnesla pryč a sedla si až doma. Ale ten obraz mi zůstal v hlavě celý den. Možná nejsou kavárny plné seniorů důkazem jejich blahobytu, ale spíš tichým signálem o tom, jak tráví dny. A o tom, jak málo si všímáme jejich každodenní reality, dokud nám nezaberou místo, kam jsme si chtěli sednout.
