Článek
Ve stanu to připomínalo finskou saunu, jen bez vůně eukalyptu a dobrovolnosti. Všichni jsme se těšili na sprchu. Sladkou, studenou, zázračně osvobozující sprchu, která by aspoň na chvíli smyla pocit, že jsme strávili den ve vlastní omáčce.
Přicházíme ke sprchám v kempu. Tři kabinky, dvě z toho nepoužitelné (u jedné chybí dveře, druhá má uvnitř vosí hnízdo a poznámku fixou „Bacha, útočí“). Ta třetí funguje. Úspěch! Jenže pak přijde zrada. Na dveřích visí nenápadný lístek, který bych ve stavu euforie snadno přehlédla. Naštěstí to udělala jiná paní přede mnou a její hlasité „To si ze mě děláte srandu“ mě přivedlo zpět do reality.
„Sprcha 80 Kč / 5 minut. Automat na mince.“
Chvilku jsme tam stáli jak stádo u koryta, ale bez žrádla. Pochybnosti byly zjevné na všech tvářích. Osm pětek za pět minut vody? To jsme jako v Dubaji?
První pokus byl trochu naivní. Mladík v kraťasech a s mokrým ručníkem přes rameno to zkusil bez řečí. Naházel do automatu hromadu drobných, ozvalo se pípnutí, voda se spustila. Za dvě a půl minuty přiběhl zpátky: „Hele, to není pět minut. To je podle mě jako čtyři nanejvýš. Možná tři.“
Další ve frontě už byli nervózní. „To je v přepočtu 16 korun za minutu,“ vypočítala jedna maminka s kalkulačkou v hlavě. „To bych mohla doma napustit vanu a ještě zaplatit víno.“
Začala se nenápadně šířit nervozita. Jeden pán navrhl, že si to natočíme a dáme na internet. Jiná paní řekla, že půjde rovnou za vedením kempu, protože tohle přece není normální. A někdo se dokonce nabídl, že bude měřit čas u kabinky a pískne, až uplyne čtyři a půl minuty, abychom to alespoň trochu vykoumali.
A tak jsme tam stáli, jako vodní partyzáni. Ne úplně připravení na revoluci, ale dostatečně nespokojení na pasivní odpor. Až přišla paní s cedulkou na krku, pravděpodobně vedoucí recepce. Ne agresivní, ale rozhodně ne v náladě na diskuzi.
„Je s tím nějaký problém?“ zeptala se suše.
Zaznělo pár zmatených odpovědí. Někdo mluvil o tom, že to je neadekvátní. Jiný, že voda přece není zlato. Třetí zmínil, že v minulém kempu bylo sprchování zdarma a stejně nikdo netopil. A další dodal, že voda byla navíc vlažná a slabá.
Vedoucí chvíli mlčela. Pak si povzdechla. Ne dramaticky, spíš tak, jako když zjistíš, že ti zase nedorazila objednávka z e-shopu.
„Tohle se řešilo už v červnu,“ pronesla. „To měla být jen dočasná částka, dokud se neopraví solární systém. A on se už opravil. Ale oni to zapomněli sundat.“
A v tu chvíli jako by někdo stiskl neviditelné tlačítko. Paní vytáhla klíč, odemkla kryt automatu, vytáhla kabel, zmizela s ním v recepci a do deseti minut visela na dveřích nová cedule: Sprchy zdarma – prosíme, šetřete vodou.
A tak jsme stáli, tentokrát už veseleji, před kabinkou bez vosího hnízda a dveře sice vrzaly, ale voda tekla. Lidi si pomáhali s časem, drželi si ručníky, někdo půjčil i sprchový gel. Vznikla jakási komunita lidí, které spojila nevole platit za vodu víc než za oběd.
A já si v tu chvíli znovu uvědomila, že Češi opravdu umí. Ne organizovaně. Ne podle protokolu. Ale když jde do tuhého, umíme kolektivně zatlačit na správné místo. Nejdřív trochu reptáme, pak jsme pasivně agresivní, pak někdo vymyslí tabulku nebo vtip a nakonec se někdo zeptá, kdo za to vlastně může. A to bývá klíčový moment.
A když se pak ukáže, že „oni“ to prostě jen zapomněli vypnout? Tak už neřešíme, kdo to měl udělat dřív. Hlavní je, že voda teče. A nikdo za to neumřel. A možná to tak stačí.
Možná právě v tom spočívá náš národní charakter. Ne v přesnosti, ne v prevenci, ale v improvizaci s příměsí lidové spravedlnosti. A taky v tom, že když je krize, vždycky se někdo najde, kdo se zeptá: „Promiňte, ale to myslíte vážně?“
A světe div se někdy to stačí.
