Článek
První minuty po nástupu do letadla působily zcela nevinně. Usadili jsme se, připoutali, rozhlíželi se kolem sebe a řešili obvyklé drobnosti. Kam dát batoh, jestli bude místo na nohy, zda se podaří během letu alespoň trochu usnout. Teprve při pojíždění po ranveji se ozval první křik. Vysoký, pronikavý, zoufalý. Batole sedící o dvě řady před námi začalo plakat tak intenzivně, až se několik lidí instinktivně otočilo.
Zpočátku to nikomu nepřišlo zvláštní. Děti v letadle pláčou, to ví každý. Někteří si sundali sluchátka, jiní si je naopak nasadili. Člověk má tendenci být tolerantní, zvlášť když vidí malé dítě, které neumí vyjádřit nepohodu jinak než pláčem. Jenže minuty ubíhaly, letadlo bylo dávno ve vzduchu a křik nepolevoval. Naopak zesiloval.
Když tolerance začíná bolet
Po půl hodině se atmosféra v kabině změnila. Z původní shovívavosti se stala únava a z ní postupně podráždění. Dítě křičelo nepřetržitě, bez pauzy, bez náznaku uklidnění. Lidé kolem si zakrývali uši, někteří zavírali oči, jiní si zoufale masírovali spánky. Bylo vidět, že to fyzicky bolí. A přesto se nedělo nic.
Rodiče dítěte seděli klidně na svých místech. Občas se na sebe podívali, občas se dokonce usmáli. Matka se snažila dítěti něco podat, otec si mezitím pustil film. Když se batole nadechovalo k dalšímu záchvatu pláče, následoval smích a poznámka, že je prostě temperamentní. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že nejde o dítě, ale o přístup.
Stevardka několikrát prošla uličkou, letmo se podívala, ale nezasáhla. Možná nechtěla vyvolat konflikt, možná už podobných situací zažila tolik, že rezignovala. Cestující si mezi sebou vyměňovali pohledy, někteří nevěřícně kroutili hlavou. Nikdo si ale netroufl ozvat nahlas. V letadle je člověk zavřený, bez možnosti úniku, a konflikty tu mají jinou váhu.
Únava, bezmoc a tiché slzy
Po další hodině se začaly dít věci, které mě zasáhly víc než samotný hluk. Starší žena sedící vedle nás si potichu utírala oči. Neplakala kvůli dítěti. Plakala vyčerpáním. Měla migrénu, což nám šeptem přiznala, když se omlouvala, že si musí sundat brýle a sklonit hlavu. O dvě řady dál seděl muž, který se snažil pracovat na notebooku, ale po několika neúspěšných pokusech ho zavřel a bezmocně se opřel.
Křik mezitím zněl dál, monotónní, nekonečný. Rodiče se bavili, občas se zasmáli, dokonce pořizovali krátká videa. Ten kontrast byl děsivý. Na jedné straně lidé na pokraji nervového zhroucení, na druhé lehkovážnost a nezájem. Nešlo o to, že by dítě nemělo právo plakat. Šlo o to, že dospělí kolem něj měli povinnost se aspoň snažit situaci zvládnout.
Začala jsem přemýšlet, kam se vytratila základní empatie. Kdy jsme se dostali do bodu, kdy se pohodlí jednoho stává důležitějším než zdraví a psychická pohoda desítek ostatních. Nikdo nečekal zázraky, nikdo nepožadoval ticho. Stačila snaha, omluva, náznak respektu.
Nejde o děti, ale o hranice
Když let konečně skončil a letadlo dosedlo na zem, úleva byla téměř hmatatelná. Lidé si vydechli, někdo se dokonce nervózně zasmál. Rodiče batolete vypadali spokojeně, jako by šlo o zábavný zážitek. Nikdo z nich se neotočil, nikdo se neomluvil, nikdo nepřipustil, že mohl způsobit problém.
Cestou z letadla jsem si uvědomila, že podobné situace nejsou výjimkou. Nejen v letadle, ale i v restauracích, vlacích nebo čekárnách. Nejde o děti, ty jsou jen odrazem prostředí, ve kterém vyrůstají. Jde o dospělé, kteří odmítají převzít odpovědnost a schovávají se za argument, že dítě přece nemůže za své chování.
Jenže ostatní lidé také nemohou za to, že jsou nuceni snášet situaci, která je fyzicky i psychicky vyčerpává. Empatie nemůže fungovat jednosměrně. Pokud ji požadujeme od okolí, musíme ji být schopni nabídnout i my. Jinak se z tolerance stává bezmoc a z pochopení tiché utrpení.
