Článek
Když mi zmizel první oběd, mávla jsem nad tím rukou. Říkala jsem si, že jsem si ho možná nechala doma na kuchyňské lince nebo ho omylem nechala v autě. Jenže pak zmizel druhý, třetí a já si uvědomila, že se nejedná o nedorozumění, ale o něco pravidelného. Kolem lednice se vždy motalo hodně lidí a nikdo se nikdy k ničemu nehlásil. Jen já jsem pokaždé stála u prázdné police a přemýšlela, proč si zrovna někdo vybral moje jídlo. Možná mě to štvalo víc, než by mělo, ale začala jsem si připadat neviditelná a bezmocná.
Postupně jsem se přistihla, že sleduji kolegy jiným pohledem. Přemýšlela jsem, kdo z nich by byl schopný sáhnout po něčem, co mu nepatří. Byla jsem podezřívavá, měla jsem pocit, že mě každý sleduje, a nevěděla jsem, jak se zachovat. Nechtěla jsem být ta, která udělá dusno kvůli krabičce s rýží, ale zároveň jsem v sobě cítila zvláštní směs vzteku a studu. Překvapilo mě, jak moc mě to zasahuje. Zjišťovala jsem, že nejde o jídlo, ale o princip, o pocit, že si někdo dovolí narušovat moje věci.
Jednoho dne jsem si řekla, že to ukončím. Přinesla jsem si do práce jinou krabičku, výrazně barevnou, a položila ji do lednice tak, aby byla hned na očích. Chtěla jsem zjistit, zda zmizí stejně jako ty předchozí, a ačkoli jsem se styděla, připadala jsem si jako někdo, kdo si staví past. Dokonce jsem si všímala hlasitosti kroků na chodbě a každý pohyb dveří mě vytrhl z práce. Byla jsem napjatá a překvapilo mě, jak rychle člověk sklouzne k nejistotě, když se mu naruší rutina.
Krabička zmizela během jediného dne. V tu chvíli jsem už nevydržela. Prošla jsem kancelář a snažila se nenápadně zahlédnout, kdo co jí. Měla jsem v sobě rozhodnutí, že se tentokrát nenechám odbýt. V kuchyňce jsem nakonec narazila na osobu, kterou jsem podezřívala nejméně. Seděla u stolu, měla přede mnou moji barevnou krabičku a tvářila se provinile. Když mě spatřila, bylo jí jasné, že nemá smysl nic předstírat. Začala se omlouvat a vysvětlovat, že doma řeší těžkou situaci a na jídlo často nezbývají peníze ani čas.
Stála jsem tam a cítila, jak se mi v hlavě mísí vztek s lítostí. Místo úlevy přišlo něco jiného. Uvědomila jsem si, jak snadno jsem si o lidech kolem vytvořila představy, aniž bych znala jejich příběh. Najednou jsem viděla sama sebe jinak. Jako někoho, kdo rychle soudí, kdo se nechá strhnout vlastními obavami, a kdo se stejně rychle utápí ve vlastních scénářích. Nebyla jsem na to pyšná.
Nechala jsem ji dojíst. Řekla jsem, že mi vadilo spíš mlčení než samotné jídlo, a nabídla jsem jí, že jí příště vezmu porci navíc. Ona se rozplakala, já stála opřená o linku a uvědomila si, že celý ten příběh o ztracených obědech nebyl jen o tom, kdo mi je bere. Byl především o mně. O tom, jak moc mě dokáže rozhodit drobnost a jak málo se někdy snažím pochopit svět kolem sebe.
Od té doby jsem začala řešit věci jinak. Méně podezírat, víc se ptát. A hlavně jsem přestala brát lednici jako bitevní pole. Byla to zkušenost, kterou bych si klidně odpustila. Ale naučila mě víc, než jsem čekala.
