Článek
Wellness hotel jsme vybrali pečlivě. Klidné místo, jen pro dospělé, žádné animace, žádné diskotéky. Jen ticho, bazén, sauna a my dva. Tak zněl plán.
Přijeli jsme v pátek večer. Recepční nám popřála příjemný pobyt a zdůraznila, že wellness zóna je otevřená až do jedenácti. „Výborně, aspoň se protáhneme po cestě,“ řekla moje žena s nadšením, které jsem u ní neviděl od našeho prvního rande.
Ve wellness bylo příjemně. Tlumená světla, ticho přerušované jen bubláním vířivky, několik dalších párů, co si taky přijeli odpočinout. Sedl jsem si na okraj bazénu a ponořil nohy do vody. Byla přesně tak teplá, jak má být. Ani moc, ani málo. Prostě ideální. Zavřel jsem oči a po několika minutách ucítil vedle sebe pohyb.
„Dobrý večer,“ ozval se ženský hlas. Jemný, trochu pobavený.
Otevřel jsem oči. Vedle mě seděla žena, tak kolem třiceti, s vlasy svázanými do nedbalého drdolu a s úsměvem, který by dokázal přimět k hovoru i člověka, co mluví jen s kočkami. Měla na sobě černé jednodílné plavky, a ačkoliv nešlo o žádný módní výstřelek, bylo těžké si jí nevšimnout.
„Taky nemáte rád saunu?“ zeptala se a trochu naklonila hlavu.
„Upřímně moc horko a málo vzduchu,“ odpověděl jsem. Byl jsem nervózní, ale snažil jsem se to nedat znát. Nešlo o flirt, aspoň ne z mé strany. Jen konverzace dvou lidí ve wellness. Říkal jsem si to celou dobu.
Bavili jsme se možná pět minut. Zjistil jsem, že se jmenuje Eva, že přijela s kamarádkou, která momentálně řeší „romantické dilema v páře“, a že je z Brna. Nic víc. Žádné nabídky, žádné pohledy, jen dva lidé, co mluví o ničem a o všem.
Jenže pak jsem se rozhlédl. A viděl jsem ji. Moji ženu. Stála u vchodu do wellness zóny, v bílém županu, ručník přehozený přes ruku, pohled upřený na mně a Evu. V tu chvíli mi bylo jasné, že tento víkend odpočinku se právě změnil ve víkend přežití.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala se, když ke mně došla. Tón hlasu byl tak klidný, až to bylo znepokojující. Eva se omluvila a zmizela rychlostí, kterou bych v mokrém prostředí nečekal.
Šli jsme na pokoj. Mlčky. Cítil jsem, jak se ve vzduchu nabíjí atmosféra. V hlavě mi běžely scénáře, jak to celé vysvětlím, jak ji přesvědčím, že o nic nešlo, že jsem jen slušně odpovídal. Ale než jsem stačil cokoli říct, vypuklo to.
„To si jako fakt myslíš, že budu stát někde v sauně a dívat se, jak se můj manžel vybavuje s nějakou modelkou z Brna? Jsi normální?!“
Hlas šel nahoru. Pak dolů. Pak zase nahoru. Stála uprostřed pokoje, oblečená jen v tom županu, a gestikulovala tak energicky, že jí klopýtal i ručník. Snažil jsem se uklidnit situaci. Mluvit klidně, připomínat jí, proč jsme tu vlastně přijeli. Nezabralo to.
Vrchol nastal následující ráno u snídaně. Sedli jsme si k malému stolku u okna, mlčky jedli rohlík s máslem, když do místnosti vstoupila Eva s kamarádkou. Naše pohledy se setkaly asi na půl sekundy. Nic víc. Ale moje žena to viděla. A pak už to šlo rychle.
„Tak si za ní běž, když už jste si tak hezky povídali!“ pronesla dost nahlas na to, aby to slyšelo minimálně šest okolních stolů.
„Prosím tě, uklidni se,“ zkusil jsem. Špatný tah.
„Já se mám uklidnit? Tak víš co? Klidně si tu zůstaň. Já jedu domů.“
Zvedla se, popadla kabelku a s neochvějnou jistotou ženy, která právě přijala roli ukřivděné hrdinky, odešla. V županu. Bez bot.
Lidé se dívali. Já seděl. Dojídal máslo. A říkal si, že jestli má manželství přežít wellness, musí přežít všechno.
Později jsme si to samozřejmě vyříkali. Po dvou hodinách telefonického ticha, několika ujištěních a omluvách. Ale něco zůstalo viset ve vzduchu. Možná ne nedůvěra, ale takové to vědomí, že i úplně nevinná situace může vyvolat bouři, když se přidá unavená hlava, trocha žárlivosti a hotelové pantofle.
A víte, co bylo úplně nejvtipnější? Když jsme se po návratu domů probírali fotkami z víkendu, moje žena si všimla detailu, který nám oběma do té chvíle unikal. Na jedné ze snímků z wellness zóny focené ze zrcadla stála Eva. Vedle ní muž. Držel jí za ruku.
Ano. Ten samý, který se údajně zdržel „v páře“. A já jen seděl na kraji bazénu a čekal na ženu, která si šla pro ručník.
Závěrem snad jen tolik. Někdy není třeba scény. Stačí chvíli počkat. A všechno se ukáže. I to, co člověk vlastně vůbec nehledal.
