Článek
Večeře u tchyně. Samo o sobě to nezní jako katastrofa. Není to návštěva z finančáku, není to výměna pneumatik v prosinci. Jenže… existují situace, které se tváří nevinně, ale ve skutečnosti jsou to testy přežití. A testy charakteru.
Tchyně je ten typ ženy, která peče v osm ráno, vaří v jedenáct a v jednu se ptá, jestli nemáte hlad. Miluje pořádek, nenávidí narážky a považuje štrůdl za řešení většiny rodinných problémů. A tak když jsme dorazili, byl už stůl prostřený jak pro malé svatební shromáždění.
Jako první známka nebezpečí se ukázala nadměrná početnost židlí. Sedm. Vzhledem k tomu, že jsme s manželkou dva, tchyně je třetí a její pes čtvrtý (ano, obvykle má vlastní místo u stolu), znamenalo to, že přijdou hosté. Další. Neohlášení.
„Jen pár známých,“ mávla tchyně rukou. „Rodina.“
Rodina. V českých podmínkách pojem stejně pružný jako guma v teplácích. Mohlo jít o sestřenici z třetího kolene. Ale také o bývalou kolegyni z družstva, se kterou tchyně jednou sdílela šatnu a od té doby jí říká „teta Máňa“.
První zazvonila teta Eva. Vstoupila jako přírodní živel, pronesla cosi o tom, že „už to tu voní jako nedělní oběd“ a s vervou usedla na první volnou židli. Následoval její manžel, který většinu večera promlčel a hrál si s ubrouskem, jako by hledal v ornamentu záznam z bezpečnostní kamery.
Pak přišel bratránek. Ten typ, co každou konverzaci otočí na to, jak to tenkrát bylo „lepší za komunistů“, i když v té době sotva nosil pleny. Už u předsíně spustil: „Hele, a víš, že když chceš dneska vyměnit pneumatiky, musíš se objednat tři týdny dopředu?!“
Neměl jsem chuť se zapojit do diskuze o gumách. A ani o cenách másla. Bohužel, během deseti minut došla řeč i na počasí, stav silnic a zahradu.
V mezičase nosila tchyně jídlo. Polévka, svíčková, knedlíky. Pes (ano, ten s vlastním místem u stolu) dostal misku pod židli a žárlivě sledoval každé sousto. Teta Eva u toho vtipkovala, že „tohle pekla ručně“ a já měl co dělat, abych neřekl nahlas, že to chutná jako něco, co peklo sice ručně, ale při zatmění.
Zlatým hřebem večera se stala přítomnost dvou lidí, které jsem naprosto nečekal. Bývalý manžel sestry mojí ženy (ano, rozvedli se před osmi lety) a jeho nová partnerka, která se představila slovy: „My se vlastně známe z Instagramu, já sleduju vaši ženu.“ Výborně.
Celý stůl se tvářil, že je to naprosto normální sestava. Jakási rodinná všehochuť. Historie, přítomnost i stíny minulosti u jednoho stolu. Někde mezi zelím a omáčkou jsem si začal přát teleport nebo aspoň náhlou amnézii.
Tchyně byla ve svém živlu. Nadhazovala témata, nabízela zákusek, doplňovala kávu. Já měl ruce složené v klíně a přemýšlel, jak moc společensky nepřijatelné by bylo utéct oknem. Počítal jsem výšku parapetu a odhadoval, zda bych se přes zahradu dostal k brance dřív, než někdo stihne říct „hele, a co volby?“.
A pak to přišlo. Věta, která se vznášela vzduchem jako předzvěst katastrofy:
„Tak co děti?“
V místnosti se rozhostilo ticho. Manželka se křečovitě usmála, já předstíral, že hledím z okna, i když byla tma. Teta Eva se zatvářila, že má něco v zubu. Bratránek míchal kávu, i když už ji dopil. Tchyně se zhluboka nadechla a pak to přeskočila. Začala mluvit o tom, jak se letos neurodily švestky. Dodnes ji za ten manévr obdivuji.
Večeře skončila až po několika nekonečných hodinách. Když jsme konečně odcházeli, pes nás doprovodil ke dveřím a tázavě na mě pohlédl, jako by chtěl říct: „Taky si myslíš, že to bylo trochu moc?“ A já mu v duchu odpověděl: „Jo. Ale přežili jsme.“
Doma jsem si otevřel pivo, sundal ponožky a prohlásil, že další taková „jen na chviličku“ návštěva a začnu u tchyně simulovat alergii na kopr. Manželka se smála. A já se taky smál. Ale jen napůl.
Protože pravda je taková, že ačkoliv bych občas rád utekl, zůstávám. Kvůli manželce. Kvůli tchyni. A možná i kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že přes všechny podivnosti… je to vlastně rodina. Tak nějak po Česku.
