Článek
Někdy to bylo tak hlasité, že jsem měla chuť zavřít okno, i když šlo o chodbu. Jindy jsem si říkala, že bych měla zavolat domovníkovi, ale nikdy jsem to neudělala. Nechtěla jsem se plést do cizích životů.
Byli to manželé kolem padesátky. On vysoký, trochu shrbený, věčně v montérkách. Ona drobná, upravená, s ostrým hlasem, který si dokázal najít cestu i přes zavřené dveře. Znali jsme se jen od vidění. Občas jsme se potkali u schránek, někdy ve výtahu. Vyměnili jsme si pár zdvořilých vět o počasí nebo o tom, že zase nefunguje světlo na chodbě. Nic víc.
Ten den začal úplně obyčejně. Vracívala jsem se z práce unavená, s hlavou plnou věcí, které jsem nestihla. Odemkla jsem vchodové dveře a hned jsem si všimla, že je na chodbě nezvyklé ticho. Žádné hádky, žádné bouchání. Jen oni dva stáli před svým bytem. Nehádali se. Nekřičeli. Jen tam stáli.
Ona se dívala do země, v ruce mačkala kapesník. On měl ruce svěšené podél těla a vypadal menší než jindy. Když mě uviděli, zvedli hlavy. Na okamžik jsem přemýšlela, jestli je mám pozdravit a jít dál jako vždycky. Ale něco mě zastavilo. Možná ten klid, který byl zvláštnější než všechny jejich hádky.
Zeptali se, jestli mám chvilku. Přikývla jsem, i když jsem netušila proč. Ona promluvila první. Řekla, že jejich syn dnes ráno zemřel. Bylo mu dvacet tři. Prý nehoda. Jedna věta, vyslovená potichu, bez dramatu. Jako by říkala, že dnes nebude teplá voda.
Nevěděla jsem, co říct. V hlavě se mi rozběhlo tisíc myšlenek, ale žádná nedávala smysl. Automaticky jsem ze sebe chtěla dostat něco uklidňujícího, nějakou větu, kterou se říká v takových chvílích. Ale nic nepřišlo. Jen jsem tam stála a cítila, jak mi je hrozně trapně, že nedokážu reagovat.
Ona se rozplakala. Ne hystericky, spíš potichu, jako když už člověk nemá sílu na nic víc. On ji objal, ale vypadal, že ani neví jak. Jako by to byl pohyb naučený, ne přirozený. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je vlastně vůbec neznám. A přesto stojím uprostřed jejich nejhoršího dne.
Řekli, že jen chtěli, aby to někdo věděl. Že se vrací policie a že byt bude nějakou dobu prázdný. Přikyvovala jsem, i když jsem měla pocit, že se mě to netýká a zároveň se mě to dotýká až moc. Nakonec jsem ze sebe dostala, že mě to mrzí. Byla to jediná věta, která mi připadala opravdová. Nic víc jsem nabídnout nedokázala.
Když jsem pak vešla do bytu, sedla jsem si na gauč a dlouho jen koukala před sebe. Najednou mi všechny jejich hádky přišly malicherné. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem si o nich myslela, že by se měli rozejít, že spolu neumí být. A teď jsem viděla dva lidi, které spojila bolest tak silná, že všechno ostatní zmizelo.
Další dny byl dům nezvykle tichý. Nikdo se nehádal. Nikdo nezvyšoval hlas. Když jsem šla po chodbě, měla jsem pocit, že našlapuju opatrněji než dřív. Potkala jsem je ještě několikrát. Pozdravili jsme se, někdy jsme si vyměnili pár slov. Už nikdy nezazněl zvýšený hlas.
Uvědomila jsem si, jak málo víme o lidech, se kterými sdílíme stejný prostor. Jak snadno si je zařadíme do škatulek. Hluční sousedi. Problémový pár. A jak rychle se ten obraz může rozpadnout. Stačí jeden den, kdy stojí na chodbě a neví, jak dál.
Od té doby, když slyším někoho křičet, snažím se nebýt tak rychlá v soudech. Nevím, co si kdo nese domů. Nevím, jaké bitvy vede za zavřenými dveřmi. A ten obraz dvou lidí stojících tiše na chodbě se mi občas vrací. Jako připomínka, že někdy ticho říká víc než jakýkoli křik.
